Strait-Jacket

Vizuálne symboly: uhľovočierna parochňa s ofinou; sekera s dlhánskym toporiskom, padajúce hlavy, štrkotajúce náramky. Zločin! A trauma. Dcéra si ju lieči vidieckou idylou a odsťahovaním sa. Matka je zavretá na psychiatrii. Liečba je úspešná, mať sa po 20. rokoch vracia do dcérinho lona. Nedôverčivo a útrpne sleduje zvieraciu farmu na dvore domu, kde býva jej dcérenka, ako súbor úkonov, končiacich potupnou vraždou prasiatok či kurčiat. Stopy dávneho zločinu ostávajú pevne ukotvené v mysli. Ďalej sa to kadejako mieša. Pointu vyzradiť nechcem, a tak na záver len pár tém, režisérom odpozorovaných a vo filme vizuálne presne zachytených: 1. Úprimné vyznanie sa partnerovi o duševnom zdraví v rodine často vyvolá jeho strach. Fóbia z bláznov vedie k rozpadu vzťahu. 2. Extrémna túžba po peniazoch (úprimne žité náboženstvo väčšiny spoločnosti) je schopná súborom podrazov odstaviť každého, úplne každého (brat nepozná brata). 3. Matky veľmi často "chránia" potomkov po celý život obťažujúcim opatrovníctvom ("veď je stále ako dieťa!"), aj dávno potom, čo si títo zvolili samostatnú cestu životom. 4. Zločiny uprostred idylickej selanky vidieka sú často mimoriadne kruté, prekryté fasádou spokojného života uprostred prírody. 5. Umelecké diela neznamenajú len únik od bežného ku kráse, idei či filozofii. Často sú prostriedkom zločinu, či už mentálnym (výplach mysle) alebo fyzickým (dielo ako zbraň). (15.06.2015)

„Co je?"„Nerada je vidím v kleci."„Nebudou tam dlouho. Zabijeme je...." Už zde jsem měl zavětřit, ale přiznám se, že jsem se nechal pohltit příběhem a ďábelský plán včas neodhalil. Černobílý horor využívá kontrastů světel a stínů i stínohry samotné. Silueta se zvednutou sekerou stačí k navození patřičného napětí. Ovšem hlavy dolů jdou v tomhle snímku i v přímém přenosu. Samozřejmě kromě kamery a mrazivě klaustrofobické hudby stojí příběh na konfliktech postav. Crawfordová je naprosto skvělá a já bych s ní během natáčení nechtěl strávit ani minutu. Její rychlé změny nálad, mizející sladký úsměv nahrazený šklebem a následný výbuch musely vyděsit i filmový štáb. Pro milovníky sekyry a starých filmů jako dělané. Jen to kuře se do přímého záběru nedostalo, zatím co ten hnusný chlapík z farmy ano. Ještě že tak. p.s. pobavilo závěrečné logo Columbie, kde dáma s pochodní má useknutou hlavu. (12.03.2020)

Když Joan Crawford podvedl manžel, v afektu popadla sekeru a oběma spícím cizoložníkům uťala hlavy. Následujících dvacet let strávila v blázinci. Její dcera, která byla jako tříletá svědkem tohoto masakru, věří, že všechny pocuchané nervy byly matce v sanatoriu důkladně učesány a topůrka už se ani nedotkne. Prostředí venkovské farmy, kde budou společně žít, ji určitě přivede na jiné myšlenky. Matka je ale mezi lidmi celá nesvá, dcera ji přesvědčí, aby si zvýšila sebevědomí nějakými nákupy a co byste řekli? Než jí oschne řasenka, místní černá kronika má o čem psát. ;-) Druhý nebo třetí film v řadě asi patnácti, které zaměstnávaly zanedbávané herečky středního a staršího věku jako vraždekyně a psychopatky v groteskních hororech, poskytl Joan Crawford IMHO zajímavější úkol než ten první. V Co se vlastně stalo s Baby Jane? hrála prim Bette Davis v efektnější ze dvou hlavních rolí, kdežto v Strait-Jacket není žádná postava zcela rovnocenná vražedkyni Lucy. Je to žánrově poplatné, přesto překvapivě věrohodné drama ženy, která doživotně pyká za dávný hřích. Při každém pokusu o socializaci ji zastihnou dávné vzpomínky na to, co provedla. Pokus navázat po dvaceti letech izolace na předchozí, normální život a dvě traumatické dekády vytěsnit z mysli nevychází. Lucy je přecitlivělá na každou letmou zmínku, náznak, volnou asociaci. A vědomí, že dělá ostudu své dceři, kterou připravila o otce a vlastně i o matku, její pocit viny jen prohlubuje a dělá z ní rozechvělou blábolivou trosku. Herectví Joan Crawford bylo v sedmé dekádě století už krapet archaické, příliš vnějškové - ovšem v této neurotické roli bylo k nezaplacení. Opravdu skvělá kreace. Film navíc pěkně odsýpá, vraždy neukazuje explicitně a přesto je krásně zlověstný. Robert Bloch napsal po Psychu další působivý portrét vraha; podobný ve více ohledech, než o kolika můžu psát v komentáři, ale dostatečně odlišný, aby měl čím překvapit. Moje titulky najdete zde 70% (27.08.2010)

Typicky příjemná habaďůra Williama Castlea, bohužel zároveň jedna z těch nejvíce průhledných a svým rozuzlením nejméně uspokojivých. Rozhodně tenhle snímek více překvapí několika na polovinu šedesátých let docela odvážnými scénami než tím, co se zcela zdráhám nazvat dějovým zvratem. Se sympatickým obsazením a veskrze old-school feelingem je to však stále velmi příjemná podívaná. (17.05.2021)

Formálně a herecky sympatický old-school thriller, psychologicky kvalitně vyprávěný i zahraný, s hlubokým traumatem, vraždami sekyrou, hezkou dcerenkou a mladým Georgem Kennedym. Jen škoda, že se v závěru shodí do béčkových vod rádoby šokujícím zvratem, který tím, jak přiznaně popírá všechno předešlé chování postav, v podstatě přiznává jediný a pohříchu skromný cíl filmu pouze chvilkově oklamat diváka. (16.05.2021)