Betonová zahrada

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

3 a půl. Ačkoliv je to výborně natočený příběh co se týče kamery, prostředí, hereckých výkonů a režie, velice jemný, poetický, náladový a melancholický, je to celkem nuda. Chtělo to ještě více přitlačit na pilu kontroverze, téma se tomu přímo nabízí, ale to by se režisér nesměl bát. Není to pro každého. Mně se to líbilo, ale většinovému publiku to asi nic neřekne. (17.11.2011)

,,NEMYSLÍTE, ŽE BYSME TO MĚLI NĚKOMU ŘÍCT?“...... /// Film plnej puberťácký erotiky a úpadku morálních zásad, kterej mě BOHUŽEL nešokoval. Ne snad obsahem…. spíš předvedenou formou. Nevím jak kniha, za kterou byl autor nazýván "básníkem perverze“, ale film je nuda. Je z něj cejtit jistý ,,psychologický pozadí“, ale bez znalosti drobných nuancí z knihy, na mně nedejchl tou pravou silou. Působil spíš jako surealistický dílo, podivnej příběh, kterýmu chyběj emoce a při jehož sledování se nemůžu dočkat konce. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1978 napsal Ian McEwan jsem nečetl (možná by bylo lepší, kdybys jí četl…). 2.) Když ,,Péčko“, tak incest (možná taky trochu ,,transky“…). 3.) Thx za titule ,,McLane“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.03.2013)

Je až zarážajúce, ako sú si kniha a film podobné, a ako rozdielne na mňa pôsobili. Kniha nenudí. Všetká ta šeď a špinavé riady pôsobia inak, keď si ich len predstavujete, rovnako ako ticho, truchlenie a ničnerobenie. S výnimkou jednej slnečnej scény je ten akoby bez farby. A v knihe hlavne od začiatku nie je jasné, ako dopadne. Asi som prehnane kritický, konieckoncov, je to moja najobľúbenejšia. Inak chválim výber hercov, aj (trochu pozmenený) záver. Ja som si hlavnú ženskú postavu predstavoval ako Kelly McDonald, Charlotte je taká divne asexuálna. Ani neviem prečo to zmieňujem. Ps: Nedávno som tu na ČSFD spomínal moju hudobnú topku, tak prečo si nedať aj knižnú? Moja top 1 je Sexus Henryho Millera, nasledovaný McEwanovou Betónovou záhradou a knihami Podzemníci a Maggie Cassidyová od Jacka Kerouaca. Beatnikov všeobecne môžem. Ďalej je to asi Peter Høeg, Vladimír Nabokov, Stefan Zweig, Umberto Eco. V puberte som hodne čítal Nicka Hornbyho, dnes už by som medzi moje naj zaradil iba Všetky moje lásky. Poéziu moc nečítam, ale mám rád Sylviu Plath a Williama Blakea. Z komiksov Julie Maroh, Alan Moore a Reinhard Kleist. Škoda, že nemám viac času. (09.04.2019)

O životě kdesi mimo čas a prostor ve vlastním soukromém vesmíru, o nevyhnutelném procesu dospívání, o vzpouzení se, o snaze zpomalit běh událostí a ustrnout, o odmítnutí odpovědnosti a snad i o ztrátě a hledání vlastní identity v subjektivně laděném vyprávění s jedním z nejlepších závěrů, jaké jsem ve filmu za poslední dobu viděl. (17.09.2014)