Betonová zahrada

Od Iana McEwana jsem něco málo četl a bavilo mě to. Především hloubka psychologie jeho postav, kterou dokázal vždy skvěle popsat, byla obdivuhodná a vtahující. Ať už postavy řešily nějaké banality, či extrémní situace, vždy bylo zajímavé pozorovat jejich vnitřní svět a vývoj. Proč se tak rozepisuju u knih autora předlohy? Protože to stejné mi přišlo jako hlavní plus filmu Betonová zahrada, který je další filmovou adaptací jeho knihy. Námět silného příběhu je dostatečně známý: čtyři sourozenci ve věku zhruba deset až dvacet let zatají smrt svých rodičů, aby je nesebrala sociálka. Téma jako stvořené pro ponoření se do psychologie postav. Režisér Andrew Birkin stvořil komorní snímek o pár postavách s velmi dusnou atmosférou jednoho horkého léta. Počasí je spalující, situace někde mezi beznadějnou a zoufalou a čtyři mladí hrdinou se s tím vyrovnávají každý po svém. Herecké výkony jsou přesvědčivé a vůbec celý snímek na mě působí hodně autenticky. Je to další z řady filmů, na kterém lze ocenit kvalitu všech složek, fungující celek a přesto z něj nebudete mít dobrý pocit. (17.01.2024)

Vnímám tento snímek poněkud rozporuplně. Uznávám, že je krásně natočený, při některých záběrech se mi tajil dech úžasem, a výkon Charlotte Gainsbourg rozhodně za pozornost stojí, stejně tak jako Andrew Robertson ve své přirozené pubertálnosti. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že snaha tvůrců překvapit (možná šokovat, vím já?) u mě plynule přešla do úporného znechucení. Rozdíl mezi otevřeností/upřímností a zvráceností/úchylností vidím poměrně dost nesmlouvavě. Skládka zůstane skládkou a beton betonem.. (19.07.2019)

Andrew Birkin podal divákovi porci mrazivých citů, podivně perverzních pohledů, morbidity, krutosti lidské existence a ještě emocí, které působí podivně znepokojivým dojmem. Psychologie by se zde dala krájet, ovšem příběh sám o sobě je zahalen do mlhy na první pohled divně se linoucích obrazů. Pokud vám uteče jediná minutka, už absolutně nemáte ponětí o čem příběh je, nebo kterým směrem se posouvá. Výběr zvláštního místa pro život jedné rodinky, dům, který vypadá jako téměř neobyvatelným, zahrada jako měsíční krajina, tenhle výběr pomáhá příběhu dotvořit právě tu výše zmiňovanou mrazivou působivost. Každá postava je svým způsobem bizardní. Charlotte Gainsbourg, jenž zde ztvárňuje postavu Julie, provokativní dívky, která se stylizuje do role vůdkyně podivné domácnosti, její filmový bratr Jack v podání Andrewa Robertsona, který se snaží skrýt dospívání svých citů a pocitů, ti oba včetně dalších představitelů podávají zcela realistické herecké výkony, kterým tak ubližuje jen ta neprostupná hráz mezi divákovým vědomím a filmem. Ta hráz, která příběh staví do pozice samostatného organismu, do kterého lze jen těžko proniknout. Betonová zahrada je zdárným příkladem filmu, jehož pojetí popírá všechny zavedená klišé a všechny zavedené postupy. Dávám 4* a ještě několik hodin po tomto nevšedním filmovém zážitku se snažím urovnat si ten prožitek v hlavě. (06.09.2004)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

Knih Iana McEwana jsem přečetl několik a The Cement Garden mezi nimi nijak nevyčnívala, respektive byla stejně výborná jako ty ostatní. Ovšem to její filmové zpracování září mezi podobně laděnými nekomerčními filmy se sociální (nebo chcete-li rodinnou) tématikou jako diamant mezi obyčejnými šutráky. Má tak silnou a přitažlivou atmosféru, až jsem chvílemi litoval, že si nikdy nic tak existenciálně silného neprožiju. I ten sourozenecký incest mi v kontextu příběhu přišel naprosto v pořádku, jako něco přirozeného, samozřejmého... A jako perlička se ve filmu taky vyskytuje skvělá verze Greensleeves, mého oblíbeného to songu. Od prvního zhlédnutí v nějakém art kinu moje velká filmová láska; kdyby zdejší top 10 byla top 20, Cement Garden je tam. (07.04.2013)