Love Story

Veľa som od filmu nečakal, ale rozložil ma. V mnohom pripomenie rovnako kvalitnú kórejskú love story , kde nájdete veľmi mnoho spoločného. Starší rok výroby asi mnohých odradí, ale ja osobne mám pre film iba samú chválu. Od sympatických hercov, cez krásny hudobný motív, až po výborne prepracované postavy, napätý vzťah otca so synom a celkovo nádherný príbeh s výbornými a hlavne uveriteľnými dialógmi. Doják rovnako silný a účinný ako ten kórejský. ibaže tento vznikol o 33 rokov skôr a to si cením. Jeden z najlepších a najsilnejších príbehov o láske aké som videl. A to som toho už videl dosť...100%. (04.04.2013)

„Fakt to nebolí“ Je pozoruhodné, a vzhledem k doznívajícímu neklidu 60. let zároveň pochopitelné, o jak konzervativní melodrama projevili američtí diváci roku 1970 enormní zájem. Love Story představuje velmi opatrný návrat k jistotám. Spárováním dokonalých protikladů poukazuje na možnost překonání třídních rozdílů a následné obnovy ztracené rovnováhy. V 70. letech již poněkud archaický třídní rozdíl tvůrcům posloužil jako náhražka za palčivější společenské konflikty té doby – mezi různými etniky nebo příznivci odlišných politických směrů. Krásnou chudou dívku lze navíc snáze vydávat za bezchybný ideál. Jako křehké stvoření vybízí k opatrování, k vytváření pocitu finanční i jiné stability, kterou jí Oliver dokáže nabídnout. Ona ho na oplátku dostává od „zvířecí“ zábavy (hokej je ukázán jako dost agresivní hra) více mezi lidi. Vytvořením harmonického rodinného prostředí, které doma nenachází, Oliverovi poskytne podmínky pro nerušené studium. Sama přitom od sebe-zdokonalování upouští (už ostatně dokonalá je) a před kariérou dává přednost vidině rodinného života. City v jejím případě vítězí nad ambicemi, s nimiž ještě svést souboj Oliver. Jako v každém oidipovském dramatu, také zde je problematickou osobou otec – právě ten coby starý pragmatik syna nutí upřednostnit lepší společenské postavení před neziskovou láskou. Navzdory tušenému zvratu v poslední třetině je Love Story obdivuhodně bezbolestným filmem, měkkým, hebkým a voňavým jako čerstvě vyprané prádlo z televizní reklamy. Bez skutečně zlé postavy nebo negativní emoce je symptomem touhy po něčem čistém a nezkaženém, po nerealizovatelném návratu v čase (tuto nevratnost film také řeší). Ne v něm samotném, protože sám jakoukoli hloubku postrádá, ale v tom, co zosobňuje, spočívá opravdová tragičnost Hillerova filmu. 60% Zajímavé komentáře: Galadriel, DaViD´82, CheGuevara (09.11.2012)

Z filmu jsem viděl akorát poslední 2 minuty a titulky, protože jsem přišel pozdě k televizi. Ale i tak mně to kupodivu dojalo. // No tak jsem to viděl celý a nemůžu říct, že bych byl nějak uchvácenej. Jsou to hezký lidi, mladý a svěží, taky pěkně oblečený, taky tam hraje pěkná hudba. Ale příběh je vlastně dost plochej a nic moc se tam nestane (on chce, ona ne, pak jo, pak nechce otec, pak se mají rádi). (29.12.2009)

Pre fanúšikov tragiromantiky to bude kľudne i lepšie ako Romeo a Júlia. Iní v tom môžu vidieť obyčajný ľúbostný príbeh, ktorý tlačí na city diváka. Ale v roku 1970 takýchto drám nebolo veľa, nie je to teda gýčovitá uplakaná romanca. Z tohto pohľadu sa podarilo z jednoduchého príbehu urobiť hodnotný príbeh s presahovými myšlienkami ako je napríklad spoločenské postavenie vs láska. (07.09.2018)

Film, který formoval žánrová pravidla tak, jak je známe. Love Story svým fenomenálním úspěchem protrhla přehradu romantických slzopudných dramat. A v té tsunami plagiátů se v průběhu let objevily i snímky, které nabídly to samé lépe zabalené. Přitom jde o film citlivě natočený, velmi dobře zahraný a nevydírající. Problémy, které z něj dělají tuctovou záležitost, jsou tři. Absence zapamatování hodných momentů, celý děj shrnutý v prvních pěti větách filmu a chybějící chemie mezi ústřední dvojicí. Zpočátku tam sice je, ale po skvělém úvodu se rychle vytrácí. A již se nevrátí. Paradoxně tak spíše zaujme tuctová vedlejší linka o vyhroceném vztahu otce a syna. Přesto se na Love Story nedá zapomenout. Proč? Kvůli hudbě Francise Laie. Ne. To není tak docela přesné. Hudba sama o sobě je celkem průměrná. To co je na ní geniální, je jeden z vůbec nejlepších filmových hlavních motivů. Když se totiž konečně přejde z teskných tónů melancholického klavíru a naplno se rozezní orchestr, tak mrazí až do morku kostí. A je zcela jedno co se zrovna na plátně zrovna (ne)děje. (06.03.2008)