Tiene zabudnutých predkov

Tohle je úplně ideální film na jaro, na zapalování lejtek, bacha na Hanekeho. Láska podaná nepateticky, bez kanoucího cukrkandlu. Je vyjádřená jen pohledy, jedním či dvěma obětími. Přesto, že se odehrává vesměs v prostředí nespoutané zeleně, okolní vesničané vědí, drby jsou jedním z mála oživení koloběhu těžké práce a církevních svátků. Strašně pěkně se na to pobíhání po lese kouká, teda jen kdyby okolnosti neukončily ústřední vztah tak brzo. Pak už následuje jen agónie a trýzeň hlavního hrdiny, který se snaží zapomenout a žít obyčejný život. Ale když ona ta srnka se furt motá okolo a on další ženu nedokáže udělat šťastnou, čímž se skupina citově zraněných zbytečně zvyšuje. Na zlom v polovině snímku si spousta diváků stěžuje, ale osobně mi brzká tragika neva, Stíny totiž primárně nejsou o lásce, jsou o Huculech, jejich životním stylu a roztančenou kamerou zachyceným folklorem. (03.06.2013)

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)

Bladicky podanný příběh ze života Huculů sestavený z krátkcý epizod. Život člověk od věku chlapeckého až po smrt. Velmi osobité pojetí plné pestrých obrazů dokreslených lidovými zpěvy.                                                                                   Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.10.2015)

Je takmer neuveriteľné a predsa pravdivé, že som tento film videl pred päťdesiatimi rokmi. A som veľmi rád, že aj po takej dlhej dobe mu môžem ponechať pôvodných päť hviezdičiek. Ide o úplne výnimočný film, pretože všetko, k čomu by sme ho chceli prirovnať bolo nakrútené oveľa neskôr. Strhujúca hra obrazov, farieb a hudby je sama o sebe taká pútavá, že dej ju iba dopĺňa. Príroda i ľudia tvoria jeden čistý a nepoškvrnený celok. Všetko je jasné a vyprofilované, relativizácia je neznámym pojmom. Som rád, že okrem huculských koníkov som vďaka tomuto filmu spoznal aj huculských ľudí. (11.08.2015)