Tiene zabudnutých predkov

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)

Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. (19.02.2013)