Tiene zabudnutých predkov

Východné Karpaty – kraj zabudnutý bohom aj ľuďmi. Jedným z množstva etník žijúcich na tomto území sú Huculi. Nimi obývaná dedinka uprostred lesov je dejiskom etno - balady o nenaplnenej láske s hororovým nádychom. Prostredie: strmé zrázy divokých hôr, temné lesy, vetrom a hmlou šľahané poloniny (horské lúky), na ktorých sa pasú stáda oviec. Dedinky s blatovými cestami, drevené pravoslávne kostolíky. Pohanské povery sa miesia s hlbokou zbožnosťou. Všetko v kolobehu ročných období. Dej je svojráznym obrazovým prepisom poviedky ukrajinského klasika:básnika Mychajla Kocjubynského. Obživnuté ľudové zvyklosti sú krásnou poctou miestnemu folklóru. Obrazovo nesmierne sýte a uhrančivé dielo, hudobne bohaté a zároveň prekvapujúce (balkánska divokosť sa v huculských ľudovkách snúbi s východnou zádumčivosťou). Častý kontakt so smrťou, preklínanie, ohováranie, bláznivosť, láska, podvod – to všetko nachádza odraz v „jednom z najbarokovejších filmov kinematografie“, ako ho označil ktorýsi francúzsky kritik. Skvost, ktorý treba vidieť !!! (18.05.2006)

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)

Baladický príbeh o láske a smrti. Silnou zložkou filmu sú národné zvyklosti huculského národa, ich piesne a hudba počas ročných období. Práve táto polodokumentárnosť, a samotný príbeh lásky dvoch mladých ľudí znepriatelených rodín, dáva filmu zvláštny punc. Určite to nie je snímok pre každého, vyžaduje si trpezlivosť a vzťah k folklóru. (23.09.2010)

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)

U poetických filmů mám vždy problém s jejich percepcí, což se může (ale i nemusí) zrcadlit v ohodnocení, nicméně Stíny zapomenutých předků si mě nedokázaly divácky získat. Práce s kamerou a zobrazované výjevy jsou sice krásné a barevně stylizované, což je ale asi tak všechno, co mě na tomto Paradžanově snímku oslovilo. Abych pravdu řekl, tak ani nevím, co bych k filmu napsal, protože ve mně nezůstalo nic, co bych si udržel v hlavě. Zkrátka z historického a uměleckého hlediska bezpochyby neopomenutelný filmařský kousek, který mě ale navzdory svým kvalitám nijak nenadchnul. (21.07.2015)