Ruská archa

Můj třetí Sokurov. Největší výtka: děsivá konformnost. Takové to „umění velkých peněz“ - ono když na něčem participuje pár desítek tisíc lidí včetně institucí jako jsou orchestry, nic reformního z toho vylézt nemůže. Přitom jsem měl za to, že právě Sokurov musel bojovat, aby vůbec mohl mluvit o čem chtěl. Zřejmě se to ale nevylučuje, ba naopak – když už je to takovému člověku umožněno, o to horlivěji šlape brázdu. V Ruské Arše vládla názorová beztvárnost, naprostá ohebnost co se týče traktování politiky, mělkost – takové to „ach ano, kam to spějeme“ anebo „ach ano, kde jsme to byli“... Velmi konformní byly i vhledy do jednotlivých epoch – jemného Mikuláše II. s andělskými dcerkami jsem už viděl v americké produkci Rasputina. Ale otázka se skrývá ještě za tím: PROČ to vlastně točit? Ano: Pro Poklad Anežky Ruské... To je to... A pohonit si ego nad tím to celé zorganizovat. Jediné co mě zaujalo a přišlo mi nové bylo vytrvalé vědomí „sbohem Evropo“. ** (14.07.2015)

Omračující technický úder zprostředkovaný Sokurovem samotným - devadesáti-pěti minutový záběr a průchod Ruským uměním i dějinami, ve společnosti mírně cynického Francouze. Hrozně krásný, a chápu že pro mnoho lidí nudný průjezd s naprosto úchvatnými dialogy Sokurova a právě Evropana (-ve zkratce:"Puškin? Četl jsem ho ve francouzštině. Žádná sláva.") (01.12.2007)

Predstavte si zaujímavú knihu, veľkú a plnú obrázkov, do ktorej si ktosi zapisoval marginálne poznámky, skôr subjektívne snové a asociačné než racionálne vecnej povahy. Tou knihou je Ermitáž, tými obrázkami sú miestnosti, kóje, sály, predsiene a schodiská a tým ktosi je bližšie neurčený cudzinec, Európan a katolík, ktorý - hnaný zvedavosťou či akousi vnútornou nevyhnutnosťou, ktorej zmysel je nepostihnuteľný a enigmatický rovnako ako dejiny, umenie i život ako taký - tými komnatami prechádza očarene, zasnene, plný melanchólie i vnútorného smútku a živo či malátne reaguje na podnety videné i neviditeľné (tajomný hlas). A to je v podstate všetko, čo tento film bez príbehu nakrútený v jedinom zábere ponúka. Je tak náročný na percepciu a tak výberový vo svojej orientácii, že nie je určený ani tak pre kinofilov ako skôr pre istú skupinu kinofilov. Čo môže preboha znamenať, ak niekto päť minút čumí na sévreský porcelánový servis alebo stojí päť minút pred obrazom? Alebo desať minút schádza nekonečne pomaly v dave po schodisku? Pre mňa dosť veľa. Panestetická šou tu však nemá estrádny charakter, pretože smeruje k zvnútornenej výpovedi o charaktere ruskej kultúry, histórie, duše. V tomto kontexte sa banálna meditácia nad obrazom Pietra de Hooch ("Veční ľudia. Žite ďalej, všetkých prežijete.") môže javiť v celkom inom svetle, rovnako ako geniálne jednoduchý záber na cudzinca stojaceho pred Rembrandtovým "Návratom márnotratného syna". Dianie sa úplne zastavuje v prospech rozvinutia divákovej percepcie. Mám rád väčšmi kinematografické než literárne filmy. No a Ruskú archu o to viac, že rýdza kinematografickosť, totiž vnímanie priestoru a času je tu priamo tematizovaná. Divák doslova pláva priestorom, bytostne si uvedomujúc (a prežívajúc) každú sekundu. Stotožnenie filmového času s časom reálnym sa maximalizuje, rovnako ako satisfakcia diváka nezaťaženého ľahkosťou jacksonovských opusov. (31.12.2005)

Umělecký skvost, který ukazuje svou krásnou tvář, ale za ní je jen prázdno.Nejde však popřít hodnotu snímku, který je natočen v jednom záběru a snaží se pojmout všechno důležité, i kdyby to divákovi nebylo přesvědčivě a s jeho pochopením sděleno. Velmi zvláštní atmosféra a vypravěč dodávají snímku prapodivnou povahu, kdy se ve mě vytváří dojem nezajímavosti jiné než technického rázu. Alexander Sokurov je pan umělec a učitel, ale diváka nedokáže naučit ničemu z ruské historie, o které celou dobu vypráví. Tento přední akademik ve mě ještě v ani jednom svém snímku nevyvolal nic z toho v co jsem doufal a nepovedlo se to ani tentokrát. Umělecké filmy umí být fajn a zábavné a ne jen okatě přemrštěné "umělostí" a vnitřní snahou autora být jedinečný. (31.12.2007)

Opulentná forma, trýznivý obsah. "Ó, aká krásna hudba znie zdiaľky! To určite zložil nejaký Nemec? Nie, zložil to Rus! Glinka!"... "Pozrite na tú krásnu sochu, to určite vytesal nejaký veľký Európan! Nie, nie, bol to Rus."... "A tie obrazy. Iste talianski majstri. Ale kdeže, to namaľovali Rusi"... Nuž, týmto filmom si podľa všetkého mužici chceli kompenzovať svoj komplex menejcennosti, avšak s diskutabilným výsledkom. Ťažko stráviteľný a často otravný epos. V poriadku, kostýmy, interiéry a kamera úžasné. Forma natočenia na jeden záber vskutku unikátna. Môj obdiv patrí kameramanovi, ktorý vláčil celý ťažký aparát 90 min v kuse a po chodbách Ermitáže naháňal trudnomyseľného lunatika na opätkoch. Ale dostali sme sa k tajomstvu ruskej duše? Neviem. Koncentrovala sa ruská duša na bohatých plesoch a večierkoch v krásnych palácoch? Kdeže, ruská duša sedela s červeným nosom v zemljanke kdesi v brezovom lese. (31.03.2020)