Redigované

"YOU SO UGLY THAT BULLET IN YOUR FACE WOULD BE IMPROVEMENT." ---------- Už dlho som nič tak prirodzené nevidel. Veľmi autentické a nie len svojim spôsobom podania. Amatérsky spôsob natáčania bol len bonusom. Všetko to pekne zapadalo, nič nevyznelo umelo alebo vynútene. Ako keby to naozaj točil samotný Salazar a za filmom nestál žiadny expert, aj keď tam jeden v podstate bol. (05.10.2017)

De palma po Obetiach vojny prichádza s ďalším filmom s rovnakou tematikou, tento krát v Iraku. Film , ktorí rozpráva o skutočnej udalosti (samozrejme so zmenenými menami a postavami) o zverstvách ktoré páchaj vojaci na civiloch. Film o hrôzach, ktoré vzišlo zo ZLA driemajúceho v ľuďoch , čakajúce na svoju príležitosť. Hudobne je dramatičnosť príbehu nádherne zvýraznená už v úvodných zberoch Handlovou sarabandou ... V závere filmu zas - pri pohľade na autentické fotografie civilných obetí- to bola Pucciniho ária E Lucevan Le Stelle (a hviezdy žiarili). Som naozaj povďačný že v U SA (Hollywoode) existujú aj nezávislí filmári a produkčné skupiny, ktoré točia aj filmy s iným pohľadom na vec (10.10.2017)

„Basically, here, shit happens“. Absolutní pravda neexistuje a pokud ano, nelze ji jakýmkoliv způsobem zaznamenat – zhruba k tomuto závěru dochází po devadesáti minutách dost možná nejkontroverznější snímek Briana De Palmy (na IMDb jakoby neexistovalo jiné hodnocení než 1/10 a 10/10). Třebaže vychází z reálné události (opakované znásilnění irácké dívky americkými vojáky a následné zabití ji i její rodiny) a snaží se budit dojem maximálně autentického materiálu, jeho cílem není „pouze“ rekonstruovat skutečnost a dosáhnout zdrcující síly Letu číslo 93. ___ De Palma pracuje paralelně s mnoha mediálními vrstvami. Ze dvou, později z mnohem více videomateriálů diametrálně odlišného pojetí zjišťujeme, co dělá takový průměrný americký voják v Iráku, že tam vlastně nic nedělá, a co to s nim dělá. Psychický rozklad sebevědomých „zabijáků“ v paranoidní trosky (za vydatného přispění nehumánního drilu nadřízených) je jen jednou stranou krystalu nebývale komplikované struktury. Při zvýšeném stresu každý potřebuje dříve či později uvolnit nahromaděný přetlak, proč tedy jako oběť nevyužít obyvatele „podmaňované“ země (MY jsme dobyvatelé, NÁM to tady patří, oni musí přijmou NAŠI úžasnou demokracii) a nedoufat, že bude celý incident v rámci zachování dobrého obrázku o „amerických chlapcích bojujících za dobrou věc“, zameten? Jenže žádný (zlo)čin se neobejde bez následků, pročež také Iráčané berou záležitost do svých rukou a celému světu představí svou verzi spravedlnosti (zde můžeme řešit rozdílné záměry při natáčení „pravdy“ Američany a Iráčany). Absurdní popravou „viníka“ se kruh navenek uzavírá, zároveň ale dává do pohybu další mechanismus, ničivější než předchozí. ___ De Palmu je těžké nařknout z černobílého vidění světa, vychází z jednoduché filozofie, že když dojde k jedné věci, bude následovat věc další a pak další a další, pořád dokola – nekonečný cyklus, který těžko někdo zastaví, což nás však nezbavuje práva znát jeho pravou podstatu, jinými slovy znát neredigovanou pravdu. S tím vyvstává nejpalčivější otázka, jež filmaře trápí od vynálezu kinematografu – kde leží hranice mezi realitou a fikcí? Jsou závěrečné fotografie obětí americké invaze dostatečně výmluvné, aby znepokojily i ty, které nechal zbytek filmu chladnými? Ale co si potom máme myslet o zakomponování fotek dvou fiktivních filmových obětí? Tato drzá podvratnost jenom zdůrazňuje, že v konečném důsledku pouze režisér (či jiný tvůrce výpovědi) určuje, kde končí realita a začíná fikce. Toto nenápadné upozornění „nevěř všemu, co ti říkám“ lze současně brát jako De Palmovu pojistku proti osočování z příliš zjevného dodržování tradičních vyprávěcích technik (tzn. po celou dobu neztrácíme přehled, kdo, co, jak a proč, nemluvě o technických detailech, kdy byla bezpečností kamera ve skutečnosti těžko vybavená mikrofonem). 80% Zajímavé komentáře: Renton, Bluntman, O*R*I*N (04.12.2008)

GENIÁLNÍ. Brian De Palma, jehož filmařská teze po celou kariéru byla "kamera lže 24krat za sekundu", natočil polemiku sám se sebou, svými vlastními myšlenkami a vlastní tvorbou (což v tomto roce není typické jen pro něj, ale např. i pro Lynche, Cronenberga, Verhoevena a další)._____ Tenhle vypravěčský a stylistický experimentátor, jehož filmy se skládaly z intertextuálnich odkazů, dospěl do stadia, kdy po Black Dahlii nemá kam filmařsky jít a na co uz odkazovat (leda tak sam na sebe...), a tak se musel zbavit svých pečlivě komponovaných dlouhatánských záběrů, které byly pro jeho tvorbu tak charakteristické, a nahradit je digitalní kamerou a záznamy z různych zdrojů. (Nebojte, sáale si hraje s divákem a jeho očekáváním, ale poprvé ve své kariéře krom odhalení procesu zíraní jakožto voyeurství vybízi i k aktu.) Je tomu hlavně proto, že Redacted ma za hlavni zdroj, z kterého těží, De Palmovy Oběti války (dalo by se řict, že Redacted jsou takové Oběti války bez černobílých postav, jisté tendenčnosti a emoce ždímající hudby), které pojednávaly o brutalním několikerém znásilnění a zabiíi Vietnamky, zatímco zde tomu tak je v připadě Iráčanky._____ Vzniklo tak dílo-hypertext, které svou emociální drtivostí hravě překoná Greengrassův Let číslo 93 a které je oproti výše zmíněnému filmu mnohem vrstevnatější a promyšlenějšíi, protože se nejedná o "pouhou" rekonstrukci (i když to taky), ale o propojení francouzského dokumentu s internetovými záznamy či nočními kameramy apod., kdy se komentuje převážně západními médii prezentovaná "pravda" o válce v Iráku, která je tou největší obětíi._____ Kdyť oni tam ani neměli být (ano, ve filmu, kde se krom jiného odkazuje na Zachraňte vojína Ryana, Bratrstvo neohrožených či Divokou bandu a Olověnou vestu, najdeme narážky i na Clerks). (02.12.2007)

Palčivých otázek se dotýká na digitální kameru natočený snímek Briana De Palmy, resumován jako naprosté pohrdání lidským životem. Výsledkem je MINIMÁLNĚ zajímavý pohled na nesmyslnost celého iráckého konfliktu, který je často i svědkem krvavých omylů a rozporuplného chování amerických jednotek (muž v autě spěchá s těhotnou ženou do nemocnice, nedbá příkazů amerických vojáků k zastavení a následný masakr si vyžádá smrt nejen ženy, ale i nenarozeného dítěte). A výsledek? Násilí plodí násilí. I přes kratičkou délku se ale u mne minul účinkem. (10.03.2008)