Redigované

Nevím, co říct... snad, že všechno už tu bylo v x filmech s válečnou tématikou a zbytek se dá vytušit z útržků zpravodajství a dokumentů, změna je jen ve formě, a domnívám se, že ne k lepšímu, většinu času jsem byla ze stylu natáčení i kvality obrazu dezorientovaná a nervózní, špatně jsem rozeznávala identitu vojáků a těžce jsem nesla jejich prázdno vyplňující kecy - vinou výše uvedených překážek jsem jaksi nebyla schopna náležitého pocitu zhnusení, který měl De Palma v úmyslu z diváka vydolovat. Zajímavým se jevilo prolínání několika médií, ale přes snahu o autentické vyznění právě ono paradoxně obviňovalo samo sebe z falše - amatérské výkony herců i třas handycamu vyvolávaly zdání vojenského videodeníku, aby vzápětí došlo k vystřízlivění z nelogických nesrovnalostí, podstrčených filmových fotek a klišovitých vzorců chování. Zbytečný film. (23.08.2010)

GENIÁLNÍ. Brian De Palma, jehož filmařská teze po celou kariéru byla "kamera lže 24krat za sekundu", natočil polemiku sám se sebou, svými vlastními myšlenkami a vlastní tvorbou (což v tomto roce není typické jen pro něj, ale např. i pro Lynche, Cronenberga, Verhoevena a další)._____ Tenhle vypravěčský a stylistický experimentátor, jehož filmy se skládaly z intertextuálnich odkazů, dospěl do stadia, kdy po Black Dahlii nemá kam filmařsky jít a na co uz odkazovat (leda tak sam na sebe...), a tak se musel zbavit svých pečlivě komponovaných dlouhatánských záběrů, které byly pro jeho tvorbu tak charakteristické, a nahradit je digitalní kamerou a záznamy z různych zdrojů. (Nebojte, sáale si hraje s divákem a jeho očekáváním, ale poprvé ve své kariéře krom odhalení procesu zíraní jakožto voyeurství vybízi i k aktu.) Je tomu hlavně proto, že Redacted ma za hlavni zdroj, z kterého těží, De Palmovy Oběti války (dalo by se řict, že Redacted jsou takové Oběti války bez černobílých postav, jisté tendenčnosti a emoce ždímající hudby), které pojednávaly o brutalním několikerém znásilnění a zabiíi Vietnamky, zatímco zde tomu tak je v připadě Iráčanky._____ Vzniklo tak dílo-hypertext, které svou emociální drtivostí hravě překoná Greengrassův Let číslo 93 a které je oproti výše zmíněnému filmu mnohem vrstevnatější a promyšlenějšíi, protože se nejedná o "pouhou" rekonstrukci (i když to taky), ale o propojení francouzského dokumentu s internetovými záznamy či nočními kameramy apod., kdy se komentuje převážně západními médii prezentovaná "pravda" o válce v Iráku, která je tou největší obětíi._____ Kdyť oni tam ani neměli být (ano, ve filmu, kde se krom jiného odkazuje na Zachraňte vojína Ryana, Bratrstvo neohrožených či Divokou bandu a Olověnou vestu, najdeme narážky i na Clerks). (02.12.2007)

určitě to není zlé a stojí za to tenhle poměrně uvěřitelný fiktivní dokument vidět... ale na můj vkus jsou některé scény možná až dost brutální, mono-/dialogy místy naprosto zbytečné... naopak se mi líbila originální koláž multimediálních vstupů, home-videa a zpráv francouzské televize... nicméně po chvíli začne film trochu nudit a vy čekáte jen na ten moment, který to zlomí... snad jsem očekával něco víc, ale hodinu po filmu už ani pořádně nedovedu popsat, co se tam všechno (až na pár screenshotů, co mi zůstalo v hlavě) stalo... 60% (febiofest 2008) (01.04.2008)

Palčivých otázek se dotýká na digitální kameru natočený snímek Briana De Palmy, resumován jako naprosté pohrdání lidským životem. Výsledkem je MINIMÁLNĚ zajímavý pohled na nesmyslnost celého iráckého konfliktu, který je často i svědkem krvavých omylů a rozporuplného chování amerických jednotek (muž v autě spěchá s těhotnou ženou do nemocnice, nedbá příkazů amerických vojáků k zastavení a následný masakr si vyžádá smrt nejen ženy, ale i nenarozeného dítěte). A výsledek? Násilí plodí násilí. I přes kratičkou délku se ale u mne minul účinkem. (10.03.2008)

Jde o dokumentární formou natočenou rekonkustrukci událostí v iránské Samaře, kde dva američtí vojáci znásilnili a zavraždili patnáctiletou dívku. Její tělo poté zapálili a ještě vyvraždili téměr celou její rodinu. Je to celý nesmírně zneklidňující nejen tím, že kamera nikam neuhne ani v těch nejhorších chvílích, ale hlavně tím, že se to doopravdy stalo. Na konci filmu je série fotek zmrzačených iránských civilistů, především dětí. Poslední fotkou, jak jsem až doma dozvěděl naštěstí vyrobenou v počítači, je fotka oné mladé dívky, jak leží nepřirozené poloze v kaluži krve s roztaženými nohami a otevřenými očmi směrem ke kameře. Něco tak děsivýho jsem nikdy neviděl. Film nelze než doporučit, je o několik tříd lepší než Flandres s podobným námětem, který vyhrál v Cannes, ale většinu diváků pouze střídavě pekelně nudil nebo znechucoval. (09.12.2007)