Dokonalé dni

Toto je Japonsko, ich životný štýl ikigai a zenový prístup ku každodenný činnostiam. Film pre fanúšikov japonských technológii v akejkoľvek forme. Tentokrát sa bližšie pozrieme na japonské verejné teolety a ich kultúru. Aj keď je na pováženie, či sú toalety vo filme len bočná dejová linka alebo hlavný motív. Popri tom nás dej oboznamuje s dennou rutinou Hirayamu, ktorý na prvý pohľad vyzerá veľmi jednotvárne a primitívne. Ale sled udalostí mu do života vnesie menšie iskričky, ktoré pridajú kontrastné farby do jeho monotónneho životného štýlu. Až ma to núti k zamysleniu, či Hirayamou život nie je pestrejší než ten môj. (19.01.2024)

Snímek jsem navštívila s mírnou skepsí, neboť filmové dílo Wima Wenderse nepatří mezi mé oblíbené, avšak lákalo mě téma filmu. Čekala jsem, že bude nějak poeticky povýšeno nízké na vysoké – obdobně, jak to uměl Hrabal ve svých knihách, ale do toho se Wenders neměl odvahu pustit. ~ Z kina jsem odcházela s rozporuplnými pocity, avšak nemohu tvrdit, že se mě film nedotkl. Samotářský Hirajama je mi totiž v mnohém podobný, jeho postava je pro mě dost srozumitelná. Do mysli se mi však vkrádal pocit, že jsem byla obelhána - že jsem se stala obětí filmařského kalkulu. Snímek velmi nápadně připomínal Jarmuschova Patersona v zachycování krás každodennosti a pomíjivosti. I on se snažil naznačit, že nic jako stereotyp neexistuje, protože každý životní okamžik je neopakovatelný. A nepotřeboval k tomu verbalizovat, že teď je teď a příště je příště. Paterson, na rozdíl od Dokonalých dní, působil kompaktně a byl logickým vyústěním Jarmuschova mnohaletého díla, jehož nosným tématem byla vztahovost. Paterson byl tedy gejzírem tvůrčího ducha, který potřeboval vytrysknout. Oproti tomu jsou líbivé Dokonalé dny vlastně jen „filmem na zakázku" propagující tokijské toalety. Vyvstává tak otázka, do jaké míry má filmové umění (a zda vůbec) sloužit marketingu, abychom mohli ještě hovořit o umění. ~ Filmová hudba je kapitola sama pro sebe – její vměstnání do filmu na mě působilo rušivě a samoúčelně, byť drtivá většina skladeb jsou moje srdcovky. Perfect Day zde vyznívala dost nepatřičně – Wenders si vzal velké sousto, jestliže si troufl přerámovat původní význam skladby (a aby toho nebylo málo, ještě dle skladby pojmenoval celý film). Obdobně trapně působil i hlas Niny Simone v závěrečné scéně. ~ Dokonalé dny vypadají v konečném důsledku jako japonská bonsai, která je násilím ohýbána, aby vydala kýžený, esteticky vyhovující tvar. (09.05.2024)

Je to ten typ filmu, kde nezáleží na tom, co tady napíšete s nadějí, že vás komentář něco změní. Ale o tom, co vnímáte během sledování filmu. Komentář sem píšu jenom proto, že to tak prostě dělám vždycky, ne protože to je třeba. Dokonalé dny si každý užije jinak, každý si z toho vezme něco jiného, každý to v kině bude vnímat jinak (a že se nás tam sešla dost zajímavá banda!), ale jedno na konci mají společného: když už na konci ze sálu odejdete, půjde s vámi i nějaká emoce. Ať už si to přeberete jakkoliv, něco tam bude. A to je to podstatný. Ne? (Navíc to je moc hezky natočený a ještě lépe zahraný.) (18.04.2024)

„Cizí zadky jsou můj chleba, vypucuju co je třeba.“ Pochvala vydumnici: „vychutnávať každučký okamih každodenného života“ je samozřejmě skvělé a plaší to existenciální úzkost. Jen bych to radši dělal v zahradnictví, hnojením kopretin a fialek. Bohužel, soukromý život Hirajamy i veřejný toaletní život v Tokiu byl zklamáním, prost jakýchkoli problémů i hloubky. Jen taková běžná tělesná sanita, bez očisty zahnojených duší. KONFORMISTICKÉ OKÉNKO: [][] Aby se objektivní vlk nažral, subjektivní koza zůstala celá a má dobrá pověst neposkvrněná, uděluji tři hvězdy, místo zamýšlených dvou. Snad kvůli tomu nebudu za sráče [sic!] a nějaká na csfd registrovaná hajzlbabča o mě nepřerazí koště. [][] Ovšem kouká se na to dobře a tolik záběrů Tokia neuvidíte ani v Tokiu! Perfect document pro (ne)náročné vyzenované single-diváky, kteří nevyžadují zápletku a vlastně ani žádný děj. Dále viz koment kiddo. (09.04.2024)

Vidím, že množstvo ľudí je z tohto Wendersovho kúsku o Hirayamovi unesených - a tak som bol aj ja zvedavý. No, čo ja viem, na takéto lyrické komorné filmy akosi nie som... Soundtrack je síce parádny, ale keby si chcem vypočuť super retro skladby, tak asi idem na YouTube. Dejová línia plná stereotypov a lyrizmu ma prakticky nebavila, a tak som tento film skôr pretrpel (a popri tom som akosi dúfal, že tam príde nejaký epický závan). Nuž, toto bude asi skôr pre fajnšmekrov. (04.05.2024)