Club Zero

Až fanaticky manipulátorský thriller s jen velmi malou nutriční hodnotou, ale o to větší  hodnotou uměleckou. Hudba, školní uniformy, charaktery postav, tohle ve filmu vybočuje, vystřeluje, ujíždí a svým jistým způsobem velmi vtipně provokuje. Nejsilnější stránka Jessica Hauser je bezesporu kompozice prostředí, nebyl snad jediný záběr, kdy bych si neřekl: Tam chci být, kde to je? Sečteno podtrženo, jde o koukatelně zpracovaný nápad, provokativní, ale pocitově odlehčený a vtipný. Nic nejíst, jednoduché, ale musíte věřit. (21.04.2024)

Překvapivá skvelost. Základní snímek drží, konec funguje, a základ funguje dál i přes zdařile naroubovanou alegorii na rozpad společnosti jako takové. (12.07.2023)

Film byl skvelej. Uzasnej. A uz ho nechci nikdy videt. Poustel bych to na stredni jako prevenci manipulace. (21.04.2024)

Výborná Mia Wasikowska v temnej satire rakúskej režisérky Jessicy Hausner. Film rieši zaujímavú tému, ale spracovanie trochu sklame. Napriek nedostatkom je Club Zero zaujímavým a provokatívnym filmom, ktorý sa svojej témy dotýka z množstva strán pričom nešetrí kritikou. Film je trochu odťažitý a diváka k sebe veľmi nepustí. Námet filmu je provokatívny a nechýba mu odvaha nastaviť zrkadlo pokrytectvu všetkých extrémov. (22.05.2024)

Mám pocit, že som si z filmu odniesol niečo úplne iné ako som mal. Určité postupy boli nové a zaujímavé. Hudba prinajlepšom zvláštna. Ale teda neviem. Za mňa - "netrefil!". (16.01.2024)

Po zhlédnutí tohoto filmu jsem byl doslova v rozpacích. Hned se pokusím vysvětlit proč. Než se ale k tomu dostanu, přejdu k jednoduššímu tématu a to technickému zpracování. Práce kamery s prostorem je naprosto fantastická, stejně jako výběr samotných lokací. Příběh ze striktního školského prostředí by se mohl samozřejmě odehrávat v nějaké staromódní gotické budově, ovšem autoři je zasazují do moderní brutalistní architektury přičemž její barvy jsou v dokonalém kontrastu s kostými většiny postav (že by nějaká inspirace Wesem Andersonem...?). Velmi zajímavá je i hudba, protože když slyšíme cokoliv nediegetického, jedná se o velmi minimalistické zvuky složené jen z několika málo nástrojů, které velmi dobře podtrhují jak napínavost situace, tak strohost většiny interiérů. Navíc velmi dobře korespondují s pomalejším tempem děje. Nejvíce podmětů k zamyšlení ale odstaneme, když se podíváme na příběh. Ten totiž vkusně a velmi decentně otevírá spoustu témat jako např.: kontrast generací, starost generace Z o životní prostředí, snadnost manipulace jedince s okolím... Film jich podle mě využívá zejména k tomu, aby v nás nahlodával mylšenku o tom, co je vlastně správné. Chová se správně učitelka, nebo rodiče? A co žáci, je jejich boj oprávněný? Autoři nás celou dobu nechávají na pochybách, ovšem konečnou odpověď nám nedají. A tak je to dobře. Při čtení anotacce jsem měl trochu strach, aby mi to moc nepřípomínalo starší film Náš vůdce a je pravda, že nějaké podobnosti tam jsou. Ovšem myslím, že autoři tohoto filmu téma manipulace jednotlivce s větší skupinou lidí zpracovávají svým, originálním způsobem a proto je není možné mezi sebou porovnávat. Ve finále mohu říci, že se mi ten film velmi líbil. Nenašel jsem na něm nic, co by kazilo můj divácký dojem a neváhám tak udělit nejvyšší počet hvězd. (05.05.2024)

Moc nechápu ostatní hodnocení ve stylu "slušný průměr". Za mě stratosfericky vyladěný postmoderní portrét generace vržené do víru krizí, jež by mohl vyřešit opravdu snad jen zázrak. Jako ono to celé je "předvídatelné", "jednoduché" a z pohledu striktního realismu za vlasy přitažené vyprávění o jedné bezdětné Jasmuheen, co zmanipuluje děcka k anorexii. Ale proboha, to opravdu není podstata věci. Ta odstoupená metaforičnost bezchybně doplněná kamerou, střihem, hudbou i hereckými výkony právěže zdrazňuje metodický i obsahový etický agnosticismus a tekutost. Ty jsou vedeny trpělivě a nesmlouvavě. Mnozí si film mohou přivlastňovat, jenže on znalost pravdy poctivě odmítá. Repliku za replikou se zato nedozvídáme v podstatě nic, co pravda není nebo se nezdá být výzvou současnosti (ekologická krize, konzumerismus, komodifikace dosahující až na úroveň rodinných vztahů, formalismus institucí; ano, dokonce i lidí "žijících z prány", které žádný James Randi neodhalil a věda je jen provizorně uklidila do šuplíku "nenewtonovské kuriozity, jimž ve chvílích nudy jistě přijdeme na kloub", po světě pár chodí). Zároveň je to v součtu tak absurdní. Protože žijeme ve světě absurdity, jíž se poslední generace čelit snažily, ale zdá se, že prohrály. Club Zero je snaživým tápáním jejich dětí po odpovědích, stejně jako krásně naivní otázkou jich samých: nepřišel tedy čas zešílet? Co když jsme se opravdu jen málo dívali? (14.04.2024)

Mám rád evropské filmy, ten pocit duševního zmlácení při odchodu z kina. Je to jakový Die Welle 2.0, někdy se to tomu až moc podobalo. Ale pěkně to svléklo do naha cool trendy, až to bylo škodolibě k smíchu. Oproti Die Welle vizuálně i hudebně kreativnější a nadnárodnější. (12.07.2023)