Crash

Možno najúprimnejšia (a najsebakritickejšia) filmová výpoveď o problémoch vlastnej krajiny. Zrejme preto, že Paul Haggis je citlivý Kanaďan a tak dokáže reflektovať prostredie, v ktorom žije čoby expat, lepšie než ten, kto sa v ňom narodil. Film, dramaticky spájajúci životné cesty niekoľkých protagonistov, má globálnejšiu optiku než napríklad 21 gramov, sleduje z väčšej diaľky viacej osudov a nespája ich tak silným motívom, no i tak ide o emocionálne silnú jazdu s množstvom silných momentov, ktoré utkvejú v pamäti. Nikoho nesúdi, postavy nerozdeľuje na dobré a zlé, ale ich zobrazuje čoby cilitlivé bytosti, ovládané zlými silami. "Myslíš si, že vieš, kto si?" (29.09.2005)

Rasismus a xenofobie ve všech svých podobách v převánočním kosmopolitním Los Angeles. Stylem vyprávění děje podobné Magnolii, hlavně co se týká protínání jednotlivých osudů. Především ke konci se vyskytne pár opravdu silných momentů zdatně podpořených vynikající hudbou... Přesto všechno jsem se celou dobu nemohl zbavit dojmu, že je to celé až moc prvoplánovité a cílené na efekt, což je škoda. (05.11.2005)

"Děkuju pane policajt. Vy jste tak hodnej na nás chudáky černochy. Klidně mi dejte vědět, až zase budete chtít strkat prsty do kundy mý ženy." Nevyhledávám dramata, který se tváří, že jsou nejdramatičtější ze všech dramat na světě a nemusím ani filmy o rasismu. Tady je obojí a funguje to skvěle. Svět tady totiž není černobílej, ale pekelně barevnej a každej v něm má nějaký problémy. Někdo větší, někdo menší. A někdo je nezvládá. Toho je pak snadný odsoudit a naopak těžký pochopit. Crash se o to snaží. Předkládá příběhy, ve kterejch je na první pohled všechno jasný, ale na ten druhej už to vypadá trošku jinak. Těch příběhů je tady hodně, ale ten o rasistickým poldovi a sprostý podezřelý je naprosto dokonalej. A holčička v neprůstřelným neviditelným plášti je nezapomenutelná. Já tedy při filmech zásadně nebrečím, protože jsem přece hroznej tvrďák, ale tady jsem měl několikrát slušně našlápnuto. (03.12.2021)

V autobuse jsou dvě volná místa. Jedno vedle bělocha, druhé vedle člověka snědé pleti. Kam si sednete? Na podobné otázky dává odpovědi právě tento film, v náznacích se však současně zabývá i okolnostmi, které nás k tomu vedou. Je to rasismus, nebo předcházení nebezpečí z obav, založených na předchozí negativní zkušenosti? Často zbytečná, ovšem zcela logická daň za zbližování a promíchávání národů. (08.04.2009)

Silný v celku, omamující v momentech. Crash Paule Haggise je jedním z těch úžasných filmů, které neždímou emoce, ale doslova je z diváka vyrazí. Syrovost, s jakou Haggis k postavám v úvodu přistupuje, mu dává dostatečně živou půdu v následujícím dění, kdy si dovolí prakticky cokoli. Nechává postavy se střetávat v absurdních náhodách, které však v jeho vedení nepůsobí strojeně, ale přirozeně... takový ten malý příběh, který ukazuje absurditu života, jak ho známe. Citlivá práce s tématem rasismu je zde dovedena k naprosté dokonalosti, protože žádná z postav, i přes své očividné názory, není v konečném zúčtování tak charakterově černobílá, jak by se mohlo zdát. Přesto se věrně vykreslují problémy současné společnosti. Chytrý příběh je dokreslen hudbou, která má podobně podmanivou sílu, jako třeba nedávný soundtrack ke Collateralu. Crash je jedním z nejlepších a nejpůsobivějších filmů, které jsem kdy viděl. Tyto filmy většinou nabídly nějakou unikátní scénu, která zařídila danému filmu nesmrtelnost a díky které divák nemohl ještě mnoho nocí vzrušením spát. Crash má takové scény hned dvě, jedna diváka ohromí tak, že nebude schopný dýchat a druhá ho srazí k zemi a donutí k upřímnému pláči... kvůli takovým kouskům, jako je Crash, miluji film... (12.09.2005)