Heya

Šion Sono je nevyzpytatelný režisér (snad nikdy nedokážu odhadnout předem, co přesně od něj dostanu, ale vždy jde o úplně svébytnou a umělecky originální záležitost) a jeho film Heya je snad tím nejexperimentálnějším pojetím gangsterky, jaké jsem kdy viděl. Často téměř mlčenlivá road movie s noirovým černobílým vizuálem předvádí zvláštně tajuplnou postavu gangstera, o kterém víme pramálo. Snad jen to, že hledá dle svých slov co nejtišší a nejklidnější pokoj, v němž by mohl najít spokojenost... a spolu s tím s neklidným výrazem v obličeji velmi pravděpodobně hledá jakoby obecný klid od všech možných dostihů a zakázek v rámci svého povolání. Záhadný pán s baloňákem a kloboukem toho moc nenamluví, projeví často úsporné emoce a víc než u jednoho podobně mlčenlivě provedeného kšeftu a jednoho zásadního použití zbraně ho v akci prakticky nevidíme. Jeho herecký představitel (Akadži Maro) je však co do ztvárnění se stylovou zádumčivostí naprosto přesný a úplně padne do precizní žánrové atmosféry, s níž jsem i během některých dlouhých záběrů hltal snad každou vteřinu (hodně se mi líbily mj. ty z vlaku a tramvaje). Závěr mě napoprvé „zklamal“ náhle pesimistickým zakončením (i na postavu, u níž tušíme, že šťastný konec s uspokojením v tom ryzím slova smyslu nikdy plně nenalezne), ale jinak se mi tohle silně pocitové zpracování žánrového námětu líbilo. Místy takový šedesátkový černobílý Godard, v devadesátkovém japonském undergroundovém hávu. [85%] (23.06.2023)

Podmanivá, veľmi pomalá, komorná, takmer poeticky nadnesená minimalistická gangsterská dráma, ktorá takmer bez slov, len v odtieňoch sivej na prevážne statických záberoch prezentuje "príbeh" na rozmedzí Jarmuscha, Resnaisa a Ki-duka. Na začiatku hľadíme na akési sklady. Jediné, čo počujeme, je povedomý šum. Po chvíli prichádza na scénu muž, a zamieri k lavičke. Začína hrať hudba, muž si sadá na lavičku a hľadí pred seba. Po chvíli zisťujeme, že hľadí na rieku. Sledujeme plávajúce lode, spôsobujúce spolu s riekou pravidelný šum. Sledujeme oči muža. A opäť lode, tentoraz už bez hudby. Muž prichádza za ženou. Hľadá izbu, a žena, realitná maklérka, sa s ním vydáva nájsť tú pravú. Tak by sa dala načrtnúť zápletka v poradí druhého Sonovho celovečeráku, ktorý sa dá vôbec zohnať. A rovno priznávam, že predstaviteľ hlavnej role Akaji Maro (ktorý je na tejto databáze trestuhodne opomenutý) je excelentný herec (škoda, že dostáva prevažne menšie postranné úlohy ako "Yakuza Boss", "Shopkeeper" a podobne), a svoju rolu zvládol úplne bezchybne. Do svojej postavy vlieva zvláštnu charizmu, ktorá plynie spolu s filmom. Šion Sono koketuje medzi riadkami s existencializmom a otázkou samotného bytia, zároveň nezabúda stáť nohami pevne na zemi (čím sa odkláňa od svojho "silne dada" prvopočiatku), pohráva si s jemnou psychológiou a navádza diváka k používaniu toho orgánu, ktorý by sme mali mať všetci v hlave. A tak divák úporne premýšľa - kto je muž? Prečo má také prísne kritériá ohľadne hľadanej izby? Uteká pred niečím? Snaží sa nájsť pokoj? Je to zločinec? Hľadá rozhrešenie? Tieto a iné otázky film podsúva tak elegantne, že si divák myslí, že na ne prišiel sám. Chyba. Sono sa s ním len hrá, a vedie ho nenápadne za ručičku. Majstrovský koncept a spracovanie, ale musím sa priznať, že som sa na pár miestach nudil, takže na plný počet tentokráte nepôjdem. 85% (02.03.2014)

Při nějakých posledních Sonových filmech jsem si říkal, že má už svůj zenit zřejmě za sebou a že svoje tři bizarní vrcholy (1,2,3) už asi nikdy ničím nepřekoná. A v třiadevadesátém se zjevně ještě teprve hledal. Popravdě nebýt Heya od Sona, nedostane ode mne ani tu jednu jedinou hvězdu. Art? Ani náhodou. Jen extrémně nezáživný experimenťák. Na tuhle pointu, která byla mmch. jasná od začátku, by bohatě stačil desetiminutový kraťas. (12.09.2023)

Slow movies mám docela rád, ale žel se to musí umět. Ono to totiž není jen o tom zpomalení, ale také o atmosféře, pocitech a externích reáliích. Dokonce často nechybí nějaký podpříběh, myšlenka navíc, u Benninga dokonce vtip. Tady jsem měl pocit, že sleduju japonského Krobota ve filmu Bély Tarra, který se pokusil natočit remake Jarmuschova filmu Hranice ovládání (já vím, já vím, že Jarmusch to natočil později). Prostě forma tak přebíjí obsah (a tím nemyslím to "zabiják hledá vhodný byt", ale právě ono slow movie sdělení o něčem (o Něčem)), že to často působí nechtěně směšně, některé ty scény. (26.10.2023)

Jak se hledá pronájem v Japonsku. 1)  Spoiler. Chlap jde do realitky, formuluje své přání, jedou se podívat metrem na pokoj. Postupně navštíví čtyři nabídky, aniž si vybere. Pak se vyjasní, co je zač. Pátý pokoj je, jak se ukáže, ten pravý. Jako vyjádření odcizenosti moderní civilizace mě snímek přesvědčil. Ale určitě se na něj nepodívám znovu._____ 2)  Příznačné je, že si dívka ve zcela prázdném vagónu metra (je tam jen ona a klient) nasazuje sluchátka. Odcizená izolace na druhou._____ 3)  Jakkoli jsem vášnivý odpůrce klipoidních záběrů, které neumožňují vnímat jinak, než podvědomě a které mě nervují, slow cinema jakožto protiklad ukazuje druhý extrém. Při sledování mám pocit, že mi život utíká mezi předlouhými 61 záběry, aniž moc chápu, k čemu to všechno je._____ 4)  Snímek je dobrý jako pohled na tokijské reálie raných devadesátých let. Zvláště záběry z jedoucí povrchové dráhy a z ulic jsou zajímavé._____ 5)  Od 32letého scenáristy a režiséra, jindy též básníka či skladatele, Šion Sona je to můj první zhlédnutý film. Zatím..._____ 6)  Snímek je nesporně zajímavý a velmi filmařský. Většinu informací získá divák obrazem, zvuky a hudbou, velmi úsporné dialogy jen dokreslují celkovou atmosféru._____ 7)  Výstižný koment: desEsseintes*****. Zejména mě zaujal motiv únavy. Bohužel přesně ty důvody, které komentátor považuje za hlavní přednosti snímku, jsou důvodem mého nízkého hodnocení. (21.09.2023)