Bdelý život

(Pseudo)inťošský raj, z ktorého mi skoro vybuchla hlava. Musím začať na staré kolená začať fetovať.Forma je aspoň prvú štvrťhodinku zaujímavá a Linklatera mám podobne ako Soderberga rád, kvôli tomu, že sa celú kariéru hrajú a točia si pre seba. Občas však zabúdajú na to, že ich výplody pozerá aj niekto iný než oni 5/10 (28.01.2019)

Aha no... na mňa to bolo asi až príliš experimentálne... neviem. Jediný pocit, ktorý mám je bolesť hlavy, prevažne z tej animácie. Bola zaujímavá, to uznávam, len z toho ustavičného pohupovania som asi dostal morskú chorobu. Čo sa týka obsahu, prevažná časť boli iba nudné reči ničím zvláštne, nič prevratné čo by už človek dávno veľakrát predtým nepočul. Zaujímavých myšlienok v rámci filozofovania o existencii tu bolo iba zopár. Takže výsledok bol pochopiteľne iba jedna veľká nuda, na ktorú si treba preventívne zobrať jeden ibalgin. Ledva podpriemer. 30/100 (09.08.2018)

Hluboká variace na barcovské téma "Život je sen", nebo intelektuální onanie? Vím já? (Nevím). Spousta postav řekla spoustu věcí. Citoval se Nietzsche a Kierkegaard a D. H. Lawrence a mnozí jiní a vypadalo to, jako kdyby pejsek s kočičkou vařili dort z evropské filosofie, psychologie, sociologie a dalších logií. Ty spousty slov jsou skoro nevydržitelné. Atmosféra snové nejistoty fungovala, též forma byla celkem originální a mezi stovkami chytráckých plků se občas objevila i nějaká ta myšlenka, ale to všechno je mi pořád jaksi málo. Ani krátká přítomnost Jaye a Céline nepomohla. (26.02.2006)

Když mrknete do galerie a uvidíte zpracování, tak vás hned asi trkne film Temný obraz, pokud jste ho stejně jako já viděli dříve. Sním či bdím? je vpravdě vizuálně velmi podobný a navíc vznikl o 5 let předtím a pod taktovkou stejného režiséra Richarda Linklatera, který dokonce i dělal zábavovku s Jackem Blackem, a to Školu ro(c)ku. U nás je asi tohle ne tak profláklý snímek, ale rozhodně stojí za pozornost. Nejedná se ani tak o klasické pojetí příběhu, ale o takový výlet za hranice snů. Postavy přicházejí, rozmlouvají o vnímání reality a zase odcházejí. Celé to působí jako taková snová sekvence scén, které se vynořují z čista jasna a stejně jako postavy se opět rozplynou. Nemohl jsem se na začátku ubránit pocitu omáčkoidních monologů, protože kadence slov a myšlenek je v nepřetržitém proudu, ale postupně jsem se na film naladil. Ani bych neřekl, že by forma zvítězila nad obsahem. Ovšem je pravda, že bez ní by to nebylo tak zajímavé a brouka do hlavy mi Sním či bdím? tolik nenasadilo. (17.11.2014)

S úctou k Linklaterovi nebudu tvrdit, že tenhle snímek je absolutním nepochopením možností a omezení daných žánrem a prostředky animace, ale budu se domnívat, že je pokusem o jejich vědomé překročení, rozleptání. Pochopitelně pokusem odsouzeným k neúspěchu - tento animovaný film jakožto vážně míněná "přednáška" tak dopadá podobně hloupě, jako bychom chtěli točit vážný animovaný western nebo klasicky horor. Chybí možnost vcítění do postav, protože animace nemá nástroje k tomu, vyjádřit naplno pocity člověka, naléhavost jeho tváře atd. Chybí zásadní symbolické prvky, které by příběh nějak zarámovaly a nedělaly z něj jen přemoudřelé povídání v podobě nahazování tezí - navíc v rámci žánru, kde obvykle zcela přirozeně a účelně dominuje vizuální stránka... Pokus překročit meze animace, kterého si sice pro jeho odvahu vážím, ale na který bych se už dívat nechtěl. Nakonce bych měl ještě příspěvek do zdejší debaty o pseudo či ne-pseudofilosofičnosti prezentované "filosofie": podobné žvásty vedu po desátém pivu v hospodě taky. Tyhle generalizující blafy pak mají největší úspěch u hloupějších přírodovědců, techniků, informatiků a podobně, protože tito mají pocit, že během chvíle nahlédli tolik "filozofie", že už je vlastně všechno jasné, nerozporné a vyřešené... (05.02.2008)