Hlídka v Ardenách

Vcelku komorní film protkaný od začátku až do konce atmosférou zmaru odehrávající se v zasněžené krajině Ardenských lesů. V první půli snad až mysteriózní podívaná, kdy jsem nevěděl, co vlastně mám čekat. To se následně změnilo a o to více depresivněji film začal působit. Hudba tu dobře podkreslovala atmosféru, a stejně tak i uvěřitelné herecké výkony. (13.01.2019)

Válečný film, v kterém mě chybělo příliš moc na to, abych ho prohlásil za kvalitní. Nebyl zde žádný náboj, žádná akce, žádná pořádná atmosféra a to ani nemluvím o nevyužitých hercích, kteří se zde spíše promenáduji ve sněhu, staví sněhulák a koulují se, než aby hráli. Podobné téma šlo určitě natočit mnohem poutavěji. (22.11.2007)

Spíše než protiválečný tón, je z tohoto filmu cítit absolutní stupidita hlavních postav. Mladé intelektuály ve zbrani tady bohužel neobhájí ani fakt, že byli před válkou panicové a všichni byli mladí a nezkušení válečníci. Zatímco jednotky SS střílely kulometem zajaté Američany, tady sice Wehrmacht, ale z podobného těsta, přichází po nocích na návštěvu Američanů, zdobí jim přilehlé stromky vánočními ozdobami, zpívají jim koledy, koulují se s nimi po nocích, staví sněhuláky nebo vyměňují zbraně ... Proboha, tohle snad autor nemyslel vážně? Celá pointa filmu (spoilery) stojí na tom, že parta německých vojáků se usnesla, že už je tak nějak nebaví válčit, takže se vzdájí. Zároveň tuší, že se k nim blíží jejich vlastní jednotky, které je nenechají zběhnout, ale přesto trvají na zcela zdlouhavém a stupidním procesu způsobu "zajmutí", který by se dal provést během deseti minut, ale holt se protáhne na tři dny, protože němečtí vojáci byli nacisty vždy perfektně školeni ve způsobu kapitulace, na to se Hitler vždy detailně zaměřoval a dokonce o tom sepsal knihu "Mein Kapitulation". Hezké, že film vydává veterány z východní fronty za pacifistické dobráky rozdávající německé klobásy, když ti stejní lidé tam vypalovali celé vesnice s dětmi a stařenami ve jménu Reichu a nehli u toho ani brvou. No jo, prostě Hollywood a "protiválečné drama". 40% (06.09.2012)

Podobně jako u Pollackova Hájili jsme hrad z toho úplně čiší ten literární původ, což těm, kteří čekají na kulometné palby a vyhřezlá střeva na dně zákopů, nemusí dvakrát vyhovovat. Stejně jako ve Whartonově novele se ošklivost války připomíná spíše radostmi života a zároveň vše směřuje k důkazu o absolutní nevyzpytatelnosti válečného šílenství, kdy se dobrá vůle a úmysly rychle mohou zvrtnout v něco strašného. Co pro Tenkou červenou linii udělala hudba Hanse Zimmera, to umí tady ta Marka Ishama. Její magičnost to pozvedá o úroveň výš.. (04.10.2022)

Prazvláštní film, který odsuzuje válku tím, že sbližuje nepřátele (koulovačka ve sněhu je nejvíc). Snad v žádném jiném válečném filmu nezažijete, aby americký, umírající voják litoval padlé Němce., každopádně v dané chvíli je litujete taky, stejně jako Američany. Film místy silně připomíná Šťastné a veselé, jediné, co mu z mého pohledu ubírá na kvalitě je jeho tak strašně specifický look z devadesátých let, když pak k tomu přidáte první polovinu filmu, vyjde Vám celkový dojem, že se díváte na Věřte nevěřte o delším, byť o dost kvalitnějším díle. Právě díky tomuto vzhledu působí film místy dost lacině, přesto se neodvažuji snížit hodnocení, protože minimálně za pozornost tenhle počin rozhodně stojí. (31.01.2011)