Pekné dediny pekne horia

Film s pravdepodobne najlepšie znejúcim názvom v histórii kinematografie. Bezchybná je hlavne hudobná zložka, srbská dychovka by postavila aj mŕtveho z hrobu. Na juhoslovanských filmoch mi niekedy prekáža akási teatrálnosť, exaltované konanie postáv a ten určitý "jakubiskovský" surrealizmus. Ale ako celok je to dobré, filmov s protivojnovou tématikou nie je nikdy dosť. (06.01.2017)

V bělehradské armádní nemocnici leží vojáci ranění v bosenské válce. Mezi nimi je i muž vzpomínající na válečné konfrontace, ale i roky předcházející násilnému sporu. Srb Milan vyrůstal spolu s Muslimem Halilem poblíž opuštěného tunelu, do něhož se báli vkročit. Nyní však jeden z nich tunelem utíká do bezpečí a netuší, že na jeho konci čeká někdejší kamarád s nabitou puškou a hlavou plnou zloby i výčitek.............................. Náhled do Jugoslávské minulosti a její tvrdé reality. (21.09.2011)

10/10 Film o dvou pulkach - ehm - rozhodne ne o prdeli - i kdyz.... no zas az takova prdel to teda neni. Zpocatku mi rozbita struktura syzetu vadila, pak jsem si zvykl a zbytek filmu uzival a v uplnem zaveru nevedel jestli mam v plazicim souboji stat na strane dobra nebo dobra. Spousta vecnych obvineni z ust muzu, co si Tita zazili a uzili. Konflikt se neresi jen graduje... (07.11.2010)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Šílenství, údajně inspirované Tarantinem a věnované starým jugoslávským filmům (nebo filmařům). Jedna scéna ostatně hezky paroduje to, co mám s jugoslávskými filmy nejvíce spojené - a neřeknu, co to je, snad jen to, že se tady postavy dozvídají, že Tito, syn národa, zemřel. Úvodní scéna mě bohužel navnadila jinak, než se nakonec film ubíral, bohužel jinak, než by se mi líbilo. Místy opravdu zajímavý snímek, jindy jsem se ale i docela nudil. (10.03.2010)