Rampa

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Bylo něco neuvěřitelně atraktivního na celém způsobu podání příběhu formou fotografií za doprovodu té tísnivé hudby, dokonce i na anglickém dabingu, poněkud odtažitém a bez citu. Pomalé tempo v některých pasážích bez komentáře, jen se sérií velice sobě podobných fotek, se může zdát kontraproduktivní, naopak však dává prostor k přemýšlení už během snímku a to dodává na atmosféře, když pak některé pronesené věty rezonují pouze do "ticha". A tak pro mě největším záporem zůstává herec v hlavní roli. Protože, kdo by to byl u všech špaget řek, že nebude umět hrát ani na fotkách! (20.11.2012)

Pravděpodobně jeden z nejzajímavějších středometrážních filmů, které jsem viděl. Originální forma a rozhodně netuctový příběh zaručují trvalý zážitek. Režisér Marker byl milovníkem Hitchcockova Vertiga - a právě tím se pro tento film o hrátkách s časem inspiroval (viz. scéna s letokruhy sekvoje). Vtipně na tento fakt poukázal i Terry Gilliam, který zase v jedné scéně Dvanácti opic nechává ukrývat své hrdiny v kině, kde se právě promítá Vertigo. Tomu říkám časová smyčka! (21.11.2005)

Film, ktory stoji za to vidiet uz len koli tym nadhernym cierno-bielym fotografiam. Na ponurej, hlbokej atmosere postaveny snimok, ktory sice pouziva minimalisticke obrazove prostriedky, zato vsak vo vasej hlave sa "rozprestrie" a zaplni vam ju mnohymi myslienkami a uvahami. Velmi nezvicajny, pohlcujuci zazitok, odlisny od vsetkeho, co som videl pred tym. (8.8/10) (07.10.2007)

Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války. (22.01.2012)