Atalanta

V oné slavné scéně milování navzdory prostoru, kterou Jiří Cieslar odbyl jako „telepaticky sdílenou nespavost“, se setkávají dvě rozčilené mysli, roztoužená, planoucí srdce. Tváře zkřivené v grimasách vášně, těla němě se svíjející vzrušením, temné pohledy za rám skutečnosti. V čem spočívá její tajemný půvab a erotismus? Rozhodně ukazuje více než prostou simultaneitu, souběžnost dvou jevů, dějů, akcí, okamžiků či míst, v našem případě výbušné extáze odloučených těl, jejichž sounáležitost, sbíhavost a dostředivost je nám předkládána křížovým střihem. Více než překrývání či vrstvení, onen smyšlený pohyb významů po vertikále, neboť mezi takovými vrstvami vždy zůstane postřehnutelný šev. Ten zde však nevnímáme. Pak tedy, v čem je ona nepostižitelná krása, která nás k této elektrizující scéně vábí, zastoupena? Tvrdím, že v akordu splynutí. Vigo znázornil absolutní pohroužení jednoho těla v druhém, ba rozprostření prchavé hmoty duší v sobě navzájem, vzájemnost prožitku, oceánický pocit. Jakoby se dvě tělesa vznášející se ve vláčném nálevu smutku střetla v bodě určité věčnosti, aniž by fyzicky překonala vzdálenost, jež je tak tragicky odděluje ve světě filmu, a zde se prolnula, navzdory vědecké logice a předpokladům zdravého rozumu a stala se jedním i druhým, tedy jednotným, samojediným a přítomným. Nejedná se o nic menšího než kolizi páru něžných planet, věčně oddalovanou a stále se opakující, která však neústí v destrukci, úplné zničení, zmar a slzy, ale v jiskru života – zpřítomnění, jímž probíhají protichůdné časy, kde se rozplývá fyzická vzdálenost. Čas se zpomaluje, je téměř nicotný. Obdélník přízračného světla rámuje milence do neskutečna, doslova je vyděluje z pouště noci. Ulpívají na sobě stíny hvězd. Vidíme stav, stav týraného ducha, jemuž obyčejně říkáme láska. Vidíme smyslnost lásky v celé její drásavé hrůze. Můžeme se jí dotknout v záři našich vlastních projekcí, neboť byla zpomalena za hranici běžného. Obrazy rozjitření a svůdnosti nás vtahují do svého neklidného víření a prolínáním, postupným prolínáním přibližují na dosah posvátna. Je třeba ještě zdůrazňovat Vigovu genialitu? (26.12.2010)

Atalanta je čistě cinefilský studijní materiál s vrstvou jakéhosi filmového kánonu na povrchu, zoxidového časem do rzi. Jistě, je zde pár míst, které kdosi přetíral protikorozním nátěrem. Třeba pirát Jules - reziduum psychických prožitků z raného dětství –, který se ohýbá do stovek identit (ale nikdy se úplně nezlomí, je to sakra mariňák) nebo milování na dálku. (16.11.2007)

Sice se mi moc nepodařilo postřehnout, co je na filmu kinematograficky tak přelomového (snad až na pasáž s potápěním), ale tohle hledisko jsem u Atalanty nakonec vůbec zohledňovat nepotřeboval. Snímek je možná trochu obyčejný, ošuntělý, ale jeho atmosféra je svým způsobem okouzlující. Atalanta je milá, pohodová, uvolněná, místy úsměvná (naloďování, kočky, partička dámy: „Dobrý tah!“, mnoho momentů se starým námořníkem) a jen lehounce posmutnělá, mně osobně vcelku rychle utekla a zážitek z ní mám velmi příjemný. Nejde sice o nic světoborného, ale slušné 4* si rozhodně zaslouží. (26.04.2015)

Vigovo pozorování objektů a neokoukaná volba úhlů kamery, si zachovávají svou kvalitu i v dnešní době a režisérovo předčasné úmrtí nás nejspíše připravilo o celou řadu výjimečných filmů (Jean Vigo osm měsíců po natáčení ve svých devětadvaceti letech zemřel na tuberkulózu). Atlanta má skvělé prvky autorského rozvíjejícího se talentu, ale její hluchá místa a občas i nelogické chování postav nakonec tento režijní debut zařazují do lepšího průměru. (30.12.2023)

70%. Musím bohužel říct, že zklamání. Když jsem před časem shlédl Trojku z mravů (pouze fracouzsky), zanechalo to ve mně mnohem silnější dojem. Nelze popřít, že je Atalanta natočena zajímavě, na svou dobu tedy rozhodně. Bohužel příběh je celkem nezajímavý a zmínit se musím i o svém znechucení z týrání lodních koček i "slabších" obyvatel lodi. (16.11.2007)