Birth/Rebirth

Tomu se říká - jít přes mrtvoly! Když Celie ztratí dceru Lilu, která bleskově podlehne meningitidě, zjistí, že se mrtvého těla zmocnila doktorka Rose, co experimentuje s možností návratu mrtvých zpět do života. Neváhá a rozhodne se jí v ďábelském experimentu pomáhat, páč jde přece o její dceru. Neviděl bych v tom až tak Frankensteina, jako spíše Re-Animátora. Každopádně znalejší divák ví, že návraty ze záhrobí jsou vždycky problematické, jak by potvrdila nejen rodina ze Řbitova zviřátek. A tak čekáte, kdy bude z holčičky monstrum, což je čekání až mučivě dlouhé a rozhodně pomáhá k tomu, aby atmosféra houstla jak stydnoucí krev. Obě ženy jdou chladnokrevně za svým cílem, nehledí na normy etické, morální ani zákonné. Film má z větší části až dokumentární podobu, kdy se zkouší vše možné, aby se Lila navrátila k normálnímu životu. Syrový a chladný snímek s hrůznou Irelandovou, co se sama postupně mění v monstrum, má skvělou hudbu - namátkou - Laurie Andersonová, Lucrecia Dalt nebo Sunda Kelepa. Patologie, záchodky, nemocniční chodby a znovuzrozené prase. Více ocení menšinové publikum. (21.09.2023)

Horor to tedy nebyl ani náhodou (tedy pro mě). Do žánru bych dal spíše popisku Drama / Thriller / Psychologický, pak by to, myslím, sedělo víc. Judy Reyes se musela ve své roli cítit jako ryba ve vodě; nehrála přece zdravotní sestru poprvé, že? Převelice mě ale bavila postava doktorky Rose v podání Marin Ireland, protože si takhle nějak představuji skutečně zapáleného vědeckého pracovníka, který neváhá přinášet i osobní oběti (o těch cizích nemluvě). Přiznávám, že jsem byl po úvodní dvacetiminutovce poněkud zmatený, jelikož jsem stále čekal na horor, který stále jaksi nepřicházel, pak mi ale došlo, že chyba nebude ve filmu ale v distributorovi, a jako vyostřenější drama na mě tahle záležitost fungovala velmi dobře. Pravda, necítil jsem se úplně komfortně; já sice nemám žádný problém se zobrazováním různými způsoby narušované lidské anatomie, pohled na krev mě znepokojuje jen ve chvíli, kdy je má vlastní a vidím ji ve větším množství, ale k porodům jsem si nikdy nenašel hezký vztah. Proto ten lehký diskomfort. K tomuto snímku bych mohl mít řadu připomínek, ale kašlu na ně, protože jsem se u jeho sledování nemálo bavil, takže bych se teď musel cítit jako pokrytec. Závěrem bych se chtěl zmínit o záležitosti, která mě tak trochu mate. V roli Muriel se představila Anjali Lakshmi Srinivasan. Záměrně jsem si našel její fotografii a musím smeknout před kolektivem z maskérny, který odvedl oskarovou práci. / Poučení nebo spíš otázka: Znáš tu o opičí pracce? (20.10.2023)

Necekejte desivy horor. Je to spis drama s psychologickym thrilerem. Citil jsem odkaz na film Frankenstein. Kdo ztratili dite ci zazili tehotenstvi mohou byt skutecnosti udalosti sokovani. V nabidce je sileny doktor, zlovestna atmosfera mrtvol a zpackaneho tehotenstvi. Zkouma se jak se nase predstavy o zivote a smrti za uplynula leta zmenily. Zda se, ze horove pribehy maji odpradavna zenskou tematiku. Tento se nori do nemoralni baziny. A je na divacich, aby to posoudili. (26.09.2023)

Spíš thrillerové drama, než horor. Když se to tak vezme kolem a kolem, tak primárně tu jde o to dostat se k látkám nutným pro léčbu dítěte tak, aby se pokud možno nikomu nic nestalo. Nicméně prakticky po celou dobu tu funguje taková znepokojivá atmosféra, což mají na svědomí tři aspekty. Divák absolutně netuší, co se stane s dítětem až a jestli se pořádně probere. To zaprvé. Zadruhé je tu zoufalá matka, která sice působí řekněme rozumně, ale ani náhodou si člověk nemůže být jist, že to tak zůstane. A nakonec je tu doktorka Rose, která působí jako totální psycho s občasnými záchvěvy lidskosti, což její diagnózu jen podtrhuje. Marin Ireland jsem poprvé viděl v seriálu The Divide a tam jsem jí považoval za docela hezkou holku, ale po tomhle bych před ní klidně utekl do Ruska. Celkově hodně slušná práce a výborný režijní debut. 80% (01.10.2023)

„Ta, co mrtvé oživuje, na lásce se přiživuje.“ Patoložka Rose, coby supice mrchožroutka ve službách vědeckého pokroku, plus moderní téma, holčička se dvěma maminkami. Natočila to totiž Laura Moss, scénografka v Yomeddine, filmu o leprotikovi a „odvaze přijmout jinakost.“ Výchovný záměr je ovšem skrýván za existenciální patologický horor. Závažné téma vyžaduje citlivý a humánní přístup, tedy přepsání mého komentáře. Ten původní byl totiž neetický, plný prasáren a někteří uživatelé si stěžovali, že jim po něm slezly nehty a na obličeji naskákaly mrtvolné fleky. Potřebují umýt. OKÉNKO KOUPELNY: [][] Lili nemá tatínka, neb maminka Celie si pro oplodnění odskočila do spermabanky. Co pro chudinku Lili napustím? ≈≈ Vanu plnou pěny a lásky. ≈≈ Vanu plnou ukradené plodové vody. ≈≈ Vaničku formaldehydu. A nezapomenout na kačenku! [][] Kožený supí ksicht Marin Ireland je zlověstný, scény na operačním sále a na pitevně (a že jich je) jsou patřičně krvavé, morbidní a veskrze realistické. Moje žena může potvrdit, je od fochu. A co na /Rebirth říká na pramici stojící Charón? „Co je tohle za bordel?! Tu malou Lilu Morales převážím... už potřetí!“ (03.10.2023)