Hrob světlušek

Bohužel se mě moc nelíbilo, vadilo mě citové vydírání, které bylo na mě až moc. Jistě, že tento smutný animák nenechá chladného každého, ale přes tu přehnanou sladkost jsem se nedokázal vcítit a film na mě nezapůsobil. Mé hodnocení slabé 2 hvězdičky, jelikož jsem se dosti nudil a v určitých momentech se mě Hrob Světlušek dost příčil.... (23.07.2008)

Hotaru no haka patri zaslouzene mezi nejvetsi anime skvosty, jake kdy byly v Japonsku vyprodukovany. Neskutecne pusobivy film, ktery by normalni herci tezko zahrali tak dobre, jako animovane postavy. Film je jedinecnou studii lidske psychiky, lasky cloveka ke svym blizkym a zaroven krutosti spolecnosti, ktera se diky dogmatum a predsudkum stale vice odlidstuje. Hrob svetlusek by si zaslouzil Oscara za scenar - vzdyt retrozabery s krabickou bonbonu, svetluskami ci scena, kdy Seito spaluje kos se svou mrtvou setrou nemohou nechat zadne oko suche... Jeden z mych nejoblibenejsich filmu vubec. (03.09.2003)

Jedno z mých prvních animé... Krátce po shlédnutí by to bylo okamžitě za pět, ten film vás dostane, co si budeme povídat, příběh je strašně silný... Přesto mám co se žánru týče o kousek blíž k magickému Poslednímu jednorožci, či k superakčnímu, cool nářezu typu Vampire hunter D nebo Miyazakimu. Animé by podle mě mělo být námětově vždycky trochu do fantastična, mělo by pracovat s objekty, které se jen tak nedají natočit... proto dávám tomuto skvostu "jen" 80% (30.06.2006)

Unikatni anime s pekne postapokalyptickou atmosferou, ktere se venuje samotnemu prezivani. Stale je zde ta typicka japonska infantilita, ale diky tematu je to precijen o dost vaznejsi, nez pribuzne anime kousky. Detska hravost a teror valky jsou zde propojeny neskutecne nezne. Miyazaki to sice neni, Hisaishi take ne, ale kvalitou se to oboum schopne priblizuje a koneckoncu se jedna o stejne animacni studio Ghibli, ktere v te dobe bylo v top forme, takze prvotridni asian kvalita zarucena. 8/10 (14.01.2011)

Dôkaz, že animovaný film neznamená automaticky film pre deti. A Japonci na to prišli už dávno, kde obyčajným kreslenými príbehmi dokážu sprostredkovať rovnaký zážitok ako tými hranými. Na Grave of the Fireflies navyše vďaka prekrásnej animácii ani náznakom nebadať tých takmer už 30 rokov od vzniku. Príbeh je síce jednoduchý, ale vo svojej podstate veľmi silný. Pojednáva o dvoch sirotách počas druhej svetovej vojny v Japonsku a ťažkom prežívaní obyčajných ľudí v tomto konflikte, ktorý sa ich nijako netýka a prináša len zbytočné obete na ľudských životoch. Nebojí sa aj odvážnejších záberov (hlavne pre diváka neskúseného s japonskou animovanou tvorbou) napríklad na mŕtve telá a všetko vykresľuje v čo najväčšie autenticite. V príbehovej jednoduchosti tkvie sila a tak sa nezameriava na komplikovaný dej, ale na čo najuveriteľnejšie zžitie diváka s dvomi uveriteľnými (aj keď len „nakreslenými“) postavami a vykreslením ich ťažkého osudu. Hravý tón zo začiatku filmu plný radosti a detských úsmevov sa postupom času mení na existenčnú drámu, a aj keď musím uznať, že v tomto prípade je to až príliš zámerné citové vydieranie, tak mi to vzhľadom na sympatie (aj keď mierne účelové, keďže sa jedná o malé deti) zdieľané s postavami vôbec nevadilo. Sentimentálny tón podčiarkol nelichotivé tému vojnového konfliktu na pozadí. A úplný záver je následne až prekvapivo dojemný a opäť len kvitujem, že Japonci neservírujú žiaden happy end, ktorý by sa očakával od amerického kresleného filmu, ale neboja sa síce prekvapivého, no vo svojej podstate najlogickejšieho možného zakončenia. „Obyčajný kreslený film“ tým tak svojou reálnosťou predčí aj hrané filmy. (23.03.2014)