Strom na dreváky

Naladěn popisem a vzhledem k vysokému hodnocení jsem doufal v italskou variaci na Stíny zapomenutých předků, film úžasný po všech stránkách (a trvající jen necelých sto minut). Tři hvězdičky neznamenají, že jde o špatný film, naopak, je natočen velice dobře a místy je i docela zajímavý. Zabíjí jej ale šílená táhlost - člověk by mohl půlku prospat a o nic důležitého nepřijít. Tři hvězdičky jsou za to, že mě jako diváka neuspokojil - ukázkovým případem budiž třeba romantická složka filmu. Nejprve se on a ona potkají na cestě a on jí prosí, jestli by jí mohl pozdravit. Pak se potkají na statku, dokonce několikrát, aniž by si vyměnili něco jiného než pohledy. Pak ji na cestě překvapí znovu a tentokrát chce hubičku. Ona odvětí, že všechno má svůj čas. A pak svatba. Tato dějová linie mi přišla stejně důležitá jako ty ostatní a přitom je tak odbytá. Svatební cesta na lodi a do kláštera to nespraví. A nechce se mi věřit, že by při natáčení nebylo použito umělé dosvětlování. Drtivá většina scén na to rozhodně nevypadá. (21.10.2009)

Tak já to konečně viděl a dokonce na velkém plátně! A teď už mi z DVD od Zóny zbývá jen Metropolis a Krásná hašteřilka (přičemž v tomhle pořadí to asi dám; byť Krásnou hašteřilku mám na DVD a Metropolis ne) a mám to komplet. Tady jsem se těšil na opravdu velkolepý poetický film a taky jsem ho dostal, jenže mi ne vždy sedl. Respektive takhle, sedl by mi naprosto přesně, ale musel by být tak o hodinu kratší. U některých scén jsem radši přemýšlel nad tím, co budu dělat pak a kolik uteklo času, než abych byl pohlcený, což by se dít prostě nemělo a i objektivně mi přijde, že si to svoji tříhodinovou stopáž obhajuje jen obtížně. V tomhle extrémně pomalém podání to mohlo mít klidně i 10 hodin a výsledek by asi zůstal stejný. Jsou to zajímavé výjevy z každodenního života několika rodin bezzemků, některé scény jsou obzvlášť povedené (hlavně ta, podle které je celý film pojmenovaný, ale dostaly mě i dvě noční, které díky nasvícení scény ve stylu tehdejších možností svícení dostávají až mystickou formu), zvuková složka je zde naprosto dokonalá a pro každou scénu podstatná a místy mě to opravdu fascinovalo tak, jak jsem si přál, ale místy mě to zase míjelo a nechápal jsem, proč některé scény sleduji (třeba tu na pouti). V širším kontextu chápu, to tam není a nebylo by zbytečné nic, ale nebudu lhát, někdy ta poetika na mě nefungovala. A tohle je vyloženě poetický film, některými označovaný jako hraný dokument, ale já ten pojem nemám zrovna rád a pro mě to jsou poetická vystižení určitého času a prostoru. Strom na dřeváky tohle je, obdiv si bezesporu zaslouží, místy se mi líbil opravdu hodně, ale nedokážu si představit, že bych ty tři hodiny s chutí u toho strávil znova. Není to ani tak detailní mezi řádky ve vykreslení doby a psychiky postav, jako třeba Kristus se zastavil v Eboli. Ano, do určité míry ano, ale jen do určité míry - dialogy tu vlastně nehrají až takovou roli. Jinak jsem chtěl komentář začít ve stylu, že kdybych byl hodně hnusný, tak řeknu, že to je jako kdyby někdo zfilmoval Mollyiny historky o ztracené žluté voskovce a vidění psa na ulici, protože stejně tak zajímavé některé historky jsou podobně epické, ale nakonec to tu nechám jen jako poznámku pod čarou, vzhledem k tomu, že to má nějaký konec, který opravdu vypadá jako závěr. Silné 3* (29.11.2023)

Pomalé plynutí venkovského života s jeho rituály, dřinou, pevnými kmenovými svazky, mystikou a až očišťující prostotou. Jestliže film získává duchovní rozměr, tak především skrze nepřikrášlený obraz člověka, který se ve filmovém rámu pohybuje bezmála ve všech svých podobách, nuancích, krásách i slabostech. Posvátnost každodennosti. (09.09.2017)

Je snadné vylíčit předindustriální venkov jako zidealizovanou selanku, je snadné jej také naopak vypodobnit jako svět útlaku a náboženského tmářství již dávno smetený pokrokem. Olmi se nepouští ani jednou z těchto ošidných cest, ale ukazuje život rolníků s opravdovým vcítěním, v duchu "soucitného realismu". Děj nechává plynout jen pomalu, jeho film je spíše básní než prózou (a k poezii je zvláště těžké psát komentáře). Vizuální - spíše bych měl říci "obrazová" - a hudební stránka nemají chybu. Jednotlivé záběry jsem doslova hltal, a i když se zrovna nic nedělo, přál jsem si, aby trvaly déle. Krásná je však nejen forma - tento snímek má totiž srdce a dává divákovi vsoupit do světa svých hrdinů a sdílet jej s úctou a obdivem. Kdo měl to štěstí a ocitl se někdy na onom "odvěkém" katolickém venkově, který dosud v ostrůvcích přežívá na východním Slovensku, v Rumunsku a jinde daleko od Bruselu, tomu život lidí z Olmiho snímku bude podivuhodně známý. Člověk je přitom nucen zpokornět a uvědomit si, jak ošidné slovo je pokrok. Kam jsme vlastně pokročili? Namísto radosti a bolesti známe dnes zábavu a nudu. Lépe si žijeme, ale určitě nežijeme lépe. V očích rolníků z tohoto filmu (a také těch slovenských, které znám ze zapadlých rumunských kopců) je - bez všeho romantického přikrášlování - tolik pokory, trpělivosti, čistoty, úžasu a moudrosti, že srdce potom ani neví, zda nad tím jásat, anebo podlehnout sklíčenosti nad světem, v němž žijeme (či spíše nad způsobem, jakým v něm žijeme). Sentimentální návraty do minulosti sice nejsou pro dnešek lékem, to však neznamená, že se není možné od pradědů lecčemus učit: třebas víře a naději a také té největší - lásce. Anebo tomu, jak se může každý okamžik života stávat modlitbou. (14.07.2007)

Zaužívalo sa hovorievať "sprostý sedlák". Tento film ukazuje ako to bolo naozaj. Že neboli o nič sprostejší ako "mestskí ľudia" Naopak. Boli múdri svojimi skúsenosťami, silní vo svojom presvedčení a zvykoch po stáročia dedených, Neskutočne pokorní, pobožní a zároveň poverčiví. Že nevedeli mnohí čítať alebo písať im nevadilo svoju kultúru a vedomosti si prenášali ústne . Film mne osobne priniesol mnoho spomienok na rozprávanie starých ľudí a z bývalej republiky , či konca storočia. Dole na juhu žili v takýchto majeroch - usadlostiach tzv bíreši. Pracujúci (lopotiaci na statkárových poliach od svitu do mrku. Nemali také "poschodové byty" ako vo filme, ale vôkol celého dvora v rade vystavané "byty" v poradí: komora - -kuchyňa - izba - mastaľ , a takto sa to vrúbilo okolo celého dvora na statku. A v takýchto bytových jednotkách bývali často so šiestimi ôsmimimi deťmi (moja svokra dokonca pochádzala z dvanástich deti) najstaršíi spávali v kuchyni male deti naprieč postele po troch :). Do školy sa chodilo len v zime (známa otázka nie "do ktorej triedy chodíš", ale "koľkú zimu chodíš do školy") . V lete sa robilo vratne detí pomáhali zbierať chrobač z cukrovej repy, alebo vypichovať pichliače z porastov jačmeňa. Kone sa nechovali to mali iba veľkí gazdovia bíreši mali kravku a ta slúžila na všetko na mlieko na odchov teľaťa aj na zvoz krmy z poli. Ked bola zabíjačka tak domáci si nechávali šunku, slaninu, masť a trocha kaše a kosti na kapustnicu vždy sa navaril kotol kaše a hurky a tie sa roznášali (naši až na osem miest) takto od predvianoc až do februára maca vždy o d niekoho prišlo so zabíjačky hurka , trochu kaše, oškvarky a trocha pečeného mäsa a vždy čerstvé. Svadby ? svadby bývali male a rozdelene zvlášť hostina bola u ženíchovej rodiny a zvlášť u nevesty.. každý podával čo mohol (keď sa vydávala babka mali perkelt z králikov a z kohúta polievku) na svadbu chodili pomáhať tetky každý niečim pomohol či trochou muky alebo sliepkou ci vajíčkami. Nevesta so ženichom bývali do polnoci doma , po polnoci šli svadbiť k ženíchovej rodine, kde už ostala natrvalo. Deti sa vždy tešili lebo zrazu bolo o jedného menej a bolo viac miesta na spanie :) Oj rozpísal som sa napriek dlhej chvíle filmu nebanujem a s milou spomienkou dávam plný počet bodov. (05.06.2013)