Strom na dreváky

Strom na dřeváky vnímám jako protiklad Felliniho Amarcordu. Antitezi cukrkandlového vzpomínání, v němž se minulost jeví jako pestrobarevná pohlednice - nejlépe se západem slunce nad mořem nebo vinicemi. Oba filmy přiznávají paměť za výchozí inspiraci, Olmiho dílo však není laciné turistické leporelo (prosycené nevkusně stereotypní "italskostí"), nýbrž pokorná historická rekonstrukce. Oživení vyčerpaného neorealistické smyslu, skrze které se mi připomínal Flaherty, jeho zaříkávání pradávného mýtu. Potomci původních bergamských sedláků se vtělili do rolí svých předků. Opakovali jejich gesta, každodenní činnosti a způsob mluvy, podobně jako když Flaherty nutil Allakariallaka, představitele Nanuka, aby předvedl onen Bazinem velebený lov na tuleně. Olmi se však nikdy nesnižuje k levné nápodobě dokumentárních konvencí, ačkoli si zachovává objektivní odstup. Cizí je mu banální idealizace venkova, která by jej proměňila v dětské omalovánky. Dobré i zlé je v rovnováze, pozitivní aspekty nejsou kladeny nad negativní. <> <> Venkovská existence, jak ji můžeme vidět a prociťovat zde, není zdaleka tak příjemná, aby nám mohla sloužit jako filmový ekvivalent pro falešný eskapismus a vciťování se do prožitku "obyčejných". Ani jako náhrada hluboké pastorální touhy, jež byla ještě za časů Marie Antoinetty ukájena hrou na pastevce a selky. Film uplývá pozvolna, jako by modelován dlouhými tempy ročních období, hmatatelnou pomalostí, která prozrazuje vyzrálost a nezištnou moudrost. Koloběh práce, přírodních tajemství, neštěstí i drobných radostí, to vše se nevzrušivě rozpíjí v tlumených barvách a odbíjení zvonů. Strom na dřeváky není radostný, ale ani krutý. Snad zemitý, mozolnatý, protrpěný. Proto jej chápu zejména jako bohatý zdroj duchovní a morální inspirace, důvod k zamyšlení se nad povrchností vlastního bytí - zkrátka střízlivé poučení minulostí. Tedy nikoli jako návod pro (nemožný) návrat do lůna přírody, do jakéhosi vysněného bodu, kde vládne nevinnost a čistota. Příklad: Když jedné z rodin onemocní kráva a doktor nemůže pomoci, nikdo nepropadá panice. Matka se pro pomoc obrátí na Boha a ten zařídí zázrak - požehná vodě z potoka, s níž matka krávu napojí a tak ji uzdraví. Moderní člověk, který podle Campbella ztratil spojení s mýtem, by v takové situaci pravděpodobně upadl do deprese. Neměl by se kam obrátit pro útěchu, nepočítám-li krátkodobá rozptýlení - alkohol, hazard, sex. Jiný příklad: Hrozí, že rodina, jež přišla o otce (a s ním zdroj obživy), bude muset dvě malé dcerky odložit do sirotčince. Nejstarší syn, který je novou hlavou rodiny, to odmítne se slovy: "Raději budu pracovat od rána do noci, než abych své sestřičky poslal pryč." A konečně: Otec riskuje budoucnost celé rodiny, když potají pokácí strom, který mu nepatří, aby svému synovi vyřezal nové dřeváky, a ten díky tomu mohl jít druhý den do školy. Kolik z nás je dnes schopno pomáhat druhému, obětovat se pro někoho, aniž by nás vedlo skryté přání opájet se leskem dobrodiní? <> <> Psychoterapeut Thomas Moore napsal: "Intuitivně tušíme, že duše má něco společného s původností a hloubkou." Strom na dřeváky - alespoň pro mě - toto tušené spojení potvrzuje. Olmi onu původnost i hloubku, jež by však neměla být zaměňována s fotogenií, dokázal vydestilovat ze skutečnosti: z lidských i zvířecích tváří, otisků kročejí v blátě, řinčení povozu, mokrého prádla i rozoraného pole. Hloubku navzdory zakoušené nepřízni. Původnost navzdory sisyfovské dřině, z níž nikdy nevzejde hmotné bohatství, která však posiluje víru ve vlastní schopnosti, odpovědnost, solidaritu i tichou, pokornou lásku. Něco spodního, co je nám blízké svým povrchem. Snadno tak lze nabýt intenzivnímu dojmu, že sledujeme samou podstatu skutečnosti, její duši. (04.09.2011) (menej) (viac)