Strom na dreváky

Ke Stromu na dřeváky jsem přistupoval se skepsí. V roce 1978 vyhrál na festivalu, kde se koncentruje na kilometru čtverečním nejvíc snobů na světě, tedy v Cann, Zlatou palmu, a to je pro pozorovatele, který má představu o sebestřednosti festivalové scény dostatečným varováním. Instinkt mě nezklamal. Olmi mohl být v 70. letech považován za vynálezce dnes tak populárního a masově využívaného žánru hraných dokumentů. Maximum energie věnoval navození autenticity při zachycení života vesničanů v italské Lombardii. Pracoval s neherci pocházejícími z příslušné oblasti, aby dokonale zachytil místní dialekt. Film zachycuje život pěti rolnických rodin žijících pospolitě na statku a pronajímajících si půdu od velkostatkáře. Srovnání s moderními hranými dokumenty ale bohužel není na místě. Vznikly, aby dokumentární žánr zatraktivnily, oživily a přiblížily divákům. Pracují se střihem a profesionálními herci, podobně jako zábavné hrané snímky. Průšvih Olmiho experimentu spočívá v tom, že pracuje s reálným časem, je tudíž velmi pomalý a při své vražedné stopáži je z mého pohledu otravný a nudný. Olmi se dostává až někam k dnešnímu fenoménu tzv. slow TV, a to je záležitost zcela mimo obsah mých zájmů. Znám tříhodinové filmy, kde si dlouhou stopáž divák nestačí uvědomit, a znám takové, co subjektivě trvají dvakrát tak dlouho. Strom na dřeváky bych bohužel zařadil do druhé kategorie. Celkový dojem: 25 %: (12.05.2017)

A to som si myslel ze tito obycajni taliani ziju niekde v okoli vecneho mesta Rima. Hovno, teda pardon, som sa pomylil a chcel napisat. Bergamo je talianske mesto pri Milane, na severe v Padskej nizine. Hned som si vsimol - jakozto clovek venujuci sa filmovej praxi namiesto teorie - ze Olmi ako reziser mal uvolnenu strukturu vypravania, nema tu ani jedneho slavneho herca, naopak film obsadil nehercami, obycajnymi Talianmi. Film nema uceleny dej, skor je to sled volnych asociacii- rocne obdobia sa striedaju, sem tam nejaka ta zabijacka, svadba a trhy. Nudny namet na film, najma ked ma 3 hodiny. Suhlasim s tym, co pise Pierre, abych si film uzil, musel by mat o polovicu menej minut, no a za seba dodam ze aj plechovu prdel : 50 % (16.11.2019)

„Kopytný strom” nielenže získal prestížnu → Zlatú palmu pre najlepší film na festivale v Cannes v roku 1978, ale zároveň i ďalšie významné ocenenie Bafta ("Britská akadémia filmového a televízneho umenia"), len tentokrát s tým rozdielom, že v kategórii: DOKUMENT, a tak by sa práve tieto dve súvislosti mohli tým pádom spojiť dohromady vo význame, trebárs, povedzme: „Hraný dokument ?” Určite niečo na tom bude, pretože Olmiho autentický a univerzálny snímok, má obidve vlastnosti. Napríklad som mal taký zvláštny pocit, ako by sa režisér a scenárista v jednej osobe, zrazu "OCITOL" o rovných 80 rokov naspät v minulosti, to jest na samý koniec 19. storočia (r.- 1898), kedy proste skrytou kamerou úplne tíško dokumentoval nasledujúce udalosti, ktoré sa mu postupne zobrazovali pred objektívom, zaznamenávajúcim dianie v dedinskej usadlosti v Lombardii, kde proste žili (ne)obyčajní ľudia, v zoskupení niekoľkých rodín sedliakov, keď „dom, stajne a chlievy, či ďalej i pôda, stromy a časť dobytka a nástrojov, to všetko skrátka patrilo majiteľovi statku a odvádzala sa mu i časť úrody” , inými slovami povedané, v podstate išlo o roľníkov „bezzemkov” a „poddaných” . Samozrejme, že sa nedajte vôbec okabátiť mojim prekladom, keďže i na tie povestné „DREVÁKY” nakoniec predsa tiež dôjde, konkrétne u Batistiho, ktorého malý synček Minec, akurát nastupuje do školy, ktorá je pritom od nich vzdialená až 6 km, a tak sa chlapec aspoň poriadne zakaždým prejde, pokým denne chôdzou nachodí veľmi slušných „dvanásť kilometrov” , len na to potrebuje mať aj túto kvalitnú obuv, ktorá sa mu jedného dňa môže kľudne „rozpadnúť” , a(le) čo potom v takom prípade treba hneď urobiť... ? / Ja už odpoveď na takúto zaujímavú otázku, teraz poznám, len ako to už tak býva, zrejme sa to nezaobíde bez následkov, však... ? V žiadnom prípade tento mimoriadny počin neodporúčam → náruživým obdivovateľom marveloviek, alebo zarytým fanúšikom opulentných a obzvlášť zbesilých (debilných), akčných filmov, keďže nič také, ako prehnaná akcia, brutálne strielačky a samé hláškovanie, tu vonkoncom nie je, keď sledovanie 180 minútového, pomalého tempa, by to neskoršie takéto skupiny, mohlo nekonečne ubíjať a otráviť, ba čo naviac, neboli by schopní to ani (do)pozerať !!! Predovšetkým sa vyžaduje trochu viacej skúsenejší divák, so skúsenosťami z európskej kinematografie, priam najideálnejšie u De Sicu, Rosselliniho, či aj Felliniho → Taliansky neorealizmus, no doplnil by som to aj o „realizmus” , či i určitý „autorizmus” , kedy po takejto kombináciii, sa jedná o nadpriemerný, filmový zážitok, aký sa len tak už rýchlo nezopakuje a neuvidí. Srší z toho neuveriteľná autenticita, lebo "postavy" stvárnili skutoční farmári a miestni obyvatelia, a nie profesionálni herci. Strom drevených drevákov je nadštandardný a umelecky hodnotný počin. (13.10.2021)

Poetické. Strom na dřeváky, ač tříhodinový, uteče jako svěcená voda proudící pod neznámým a přece tak povědomým severoitalským kostelíkem. Výborná práce s neherci, fantastické obrazy zemědělské krajiny i rafinovaný scénář, dýchající autenticitou - jsou asi největšími plusy díla. Díla natolik silného, že i mě, starého pohana, přinutilo uvědomit si, že bez zázraků se nedá žít ani v přetechnizovaném 21. století. Nezáleží na tom, zda je jejich strůjcem jakási abstraktní příroda, nebo chlapík s plnovousem v bílé tunice, který na nás kouká z obláčku. Zázraky se dějí: to je, oč tu běží. Život je zázrak. (22.10.2006)

Olmi v citlivém a poklidném duchu rekonstruuje zaniklou Evropu rozkročenou mezi agrární a průmyslovou epochou, přičemž továrny a svět s nimi přicházející se pro naše hrdiny zatím jen vzdáleně a trochu zlověstně rýsuje za obzorem. Dnešní Evropan si může už jen představovat jaké to bylo, když byly všude po krajině rozesety nespočty statků, mlýnů, polí a zahrad, kostelů, cest a cestiček ve kterých se každý den pracovalo a žilo s po generace nezměněným tempem. Idealizace však není na místě (a čest režisérovi, že ji do filmu netlačí) - lidé trpěli nespravedlivostí sociálního řádu, byli v zajetí pověrčivé víry, prospěchem a penězmi rozhodně nepohradali a práce byla hlavně povinností. Ale co naplat, když to vše ve svém životě dělali s takovou prostou upřímností, kterou už dnes nikdo nemá! (12.04.2013)