Zimné prázdniny

Zimní prázdniny ve mně vyvolaly dojem podobný tomu, který zažívám u filmů Petera Weira nebo Richarda Linklatera, a to dojem opravdovosti. Bez patosu či násilného ždímání emocí se parádně vypadajícímu retru daří postupně budovat neskutečně vřelý vztah ke zdánlivě nesympatickým postavám, které se skrze brilantní scénář postupně poznávají a lehce z donucení sbližují. Je to přesně ten typ filmu, který by si člověk nejvíc užil zachumlaný do deky u praskajícího krbu, zatímco venku hustě chumelí, protože právě takovou atmosféru zažívají i filmové postavy, které mohou směle soutěžit o nejsympatičtější trio poslední dekády. Každá z nich má nějaký svůj boj, který není vychtěný, ale bolestně pravdivý. Významně tomu napomáhají herci, kteří v rámci velmi civilních a trefných výkonů vdechli charakterům duši, se kterou se bude těžko loučit. Přesto film nikdy nesklouzne k lacinosti a neopírá se pouze o žal jako jiná indie dramata. Jde vlastně o parádní vánoční film se vším, co k tomu náleží, takže se tu sází zejména na pohodovou atmosféru, která ale nechává prostor i pro vážná témata. Těch je hned několik, každé dostává svůj potřebný prostor a je na divákovi, aby si vybral, které v něm nejvíc zarezonuje. A nebo si nemusí vybírat nic a jen si užít nádherný čas, který stráví na škole uzavřené sněhem se třemi opravdovými postavami. (20.02.2024)

Tak toto bol riadny slepačí vývar pre dušu. Vlastne veľmi konzervatívny priamočiary film postavený na dobrom scenári a hereckých výkonoch. Niečo medzi Kto chytá v žite a Harrym Potterom, ktorý zostal na Vianoce na Rokforte, samozrejme kúzla si odmyslite. Naratív sleduje tri osamelé postavy s ich tajomstvami a bolesťami a je to ten typ scenára, kde sa skrz dávkovanie indícií dostávate hlbšie do postáv a nakoniec ich uzriete v úplne inom svetle. V podstate je to taký dojemný feel good vianočný film. (24.02.2024)

Dvě tvrdé palice, které si nejdřív absolutně nic nedarují, leč posléze jsou to právě jejich vnitřní démoni, co je začnou chtě nechtě svádět dohromady. Giamatti se Sessou jsou skvělá ústřední dvojice, jež do ringu nepřináší nic nového, ale sebejistota, s jakou je Alexander Payne v hávu 70. let vede, je famózní. Kdo mě trochu zná, tuší, že mám pro tento školní mikrožánr slabost. Společnost mrtvých básníků, Vůně ženy a Dobrý Will Hunting jsou pro mě dodnes etalonem těch nejlepších příběhů na dobrou noc. The Holdovers jmenované vyjma nekončící kadence antických hlášek pravděpodobně v ničem nepřekonávají. Už však jen to, že je můžu v roce 2023 po boku těchto klasik jako mladšího vánočního sourozence doporučit, mi dělá nesmírnou radost. [Viennale 2023] (31.10.2023)

Občas chodím či jezdím na filmové festivaly, a kdybych na nich tento komorní nezávislý snímek viděla, tleskala bych, až by se mi kouřilo z dlaní. Měla jsem v malém pražském kině Atlas strašně chuť to udělat, ale nejsem holt povaha jako Saturnin :) Film přesně podle mého gusta. Hořký, chytrý humor, situační či sarkastický, příběhy "obyčejných" lidí, kteří jsou velmi rozdílní, ale nakonec si jsou tak blízcí. I dojemné chvíle byly, vše jak život přináší. Tři hlavní herci byli výborní a Giamatti si svou roli užíval opravdu s chutí. Retro prostředí a hudba 60. a 70. let byla už jen třešničkou na dortu. Uvědomila jsem si, že jsem od pana Payne viděla Bokovku a s velkou chutí se podívám ještě na Nebrasku. No dušička se zkrátka zase jednou pořádně nakrmila. (12.04.2024)

Z větší části klasická a vstřícná lidská podívaná o jedincích, kteří byli tak dlouho ztracení, až se našli. Rozdíl proti jiným žánrovým kolegům vnímám ve větším důrazu na smutný podtón, který mě nutí méně se usmívat a dojímat a víc přemýšlet nad tím, jak optimisticky vůbec můžou jejich životy pokračovat, když je v nich zároveň tolik stesku a melancholie. Hemingsonův scénář si ale zasloužil trochu pokrátit, klidně o půl hodinky. Těch neshod a následných "shod" mezi profesorem a žákem bylo trochu moc a pokaždé zakončených podle očekávání. Pastelově vyhlazená vizuální stránka i parádní ústřední trojka ale přesvědčivě zakryjí nejednu nedokonalost. (16.02.2024)