Série(2) / Epizódy(16)
Obsahy(1)
V osmidílném seriálu poodkryje herec Josef Polášek minulost a jedinečnou atmosféru starých hospod napříč Českem, ať už na vesnicích, horských hřebenech, či ve městech. Bude naslouchat povídáním pamětníků, štamgastů, místních usedlíků a historiků. S nadšením si vychutná vše, co k danému místu náleží v gastronomickém i kulturně-historickém kontextu. (Česká televize)
(viac)Videá (1)
Recenzie (20)
Hospody, to je náš kumšt. Bez jídla se žít nedá, to je svatá pravda,tak proč se nepodívat, jaká historie stojí za těmito podniky, potažmo co nám kde uklohní za specialitku. Já osobně taky rád objevuju nové, kvalitní podniky, které nabízejí něco navíc, takže jsem vskutku uvítal možnost nahlédnout do potenciálně pro mne nových podniků, které by stáli za návštěvu. Polášek se už etabloval jako takový retro průvodce, nejdříve parní vlaky, teď staré hospody, a tahle role mu docela sedí. Těch hospod, těch opravdu zajímavých, je u nás opravdu kupa, klidně uvítám i další řady tohoto cyklu. Klidně by stálo za to, aby byl větší počet dílů, a mohlo se více času věnovat jednotlivým podnikům. ()
Česko je pro pivo jak stvořené a hospody k němu od nepaměti patří. Ty staré mají navíc v sobě spousta osobité atmosféry. Příběhy starých hospod tohle všechno zkombinovaly. Josef Polášek zavítá do několika krajů a svým milým projevem přiblížil historky a jiné zajímavosti. Tohle musí dostat pokračování. Nezmíněných hospod, které stojí za to je na několik řad aniž by utrpěla kvalita. Škoda kratší stopáže. Nejzajímavější hospody: Krčma Jonáš ze Svobodných Hamer. U Janíka na Horečkách. Hančova bouda na Benecku. U Silvera v Záboří. Hostinec U Bláhovky 2. řada: Pokračování v nastoleném trendu. Tohle by mohlo běžet stále. Z obou řad mám 12 navštívených hospod a žádná nezklamala. Nejzajímavější: U Zlatého tygra v Praze, U Mokrošů na Bystřičce, Čarták na Soláni, Tančírna v Račím údolí a Krčma Lanškroun. ()
Druhá série je ještě odbytější, než ta první. U té první jsem se ošíval, že mi kouzlo a atmosféra těch hospod zůstávají spolehlivě utajeny, bo pan autor jede mustr hodně faktů a dat z historie, až to divák přestává vnímat - něco málo současnost - případně ke konci zábavná historka, proložíme to záběry z dronu a honem dál. Jestli se nepletu, tak na jednu hospodu je pět minut. Za tu dobu místo planého tlachání lze natočit okolí, jak se lidé scházejí, bez komentáře vidět, co v té hospodě dělají, historii bych naopak vzal jen letmo, fakt stěžejní body (jak je stará, proč je oblíbená, za 45 sekund není o čem povídat), přidal bych víc na historkách štamgastů. A také mi vadilo, že v první sérii jdou jen po těch plzničkovských hospodách, ale ty skutečně historické a zajímavé v oblasti vynechají, neb se tam čepuje třeba Pegas nebo Schrott. Druhá série se snaží navštívit ještě víc hospod, ale často se o hospodě nedozvíme nic. Třeba v prvním díle jsme seděli po většinu času u plovárny a dozvěděli jsme se, které slavné osobnosti sem jezdily a jaké měly číslo kabinky. Popravdě, u tohoto pořadu je mi to šumák, to si nechejte na Regiony. Souhlasím s komentářem topi80. ()
Jakožto milovník všeho, co je staré (chápej ve smyslu vintage), jsem si Příběhy starých hospod užil. Josef Polášek opět dokazuje, že se pro moderaci takovýchto dokumentů narodil, je přesně tak příjemný a zároveň vtipný, jak si tato role zasluhuje. Hospody máme napříč republikou opravdu krásné, tu více, tu méně (U Fleků nebo U Pinkasů by měly být zapsány na seznam UNESCO, a nejen ty). A pokud v hlavách pracovníků ČéTé nevznikají nápady na druhou řadu, snad se dočkáme typově podobného dokumentárního cyklu. Samozřejmě opět s Pepou Poláškem. ()
Tato série se jevila pro mě, jakožto příznivce pohostinství, jako nezbytná nutnost zhlédnutí. V hospodě jsem strávil nejvíce času kromě domovu a školy a možná i spoustu dalších jako já. Přesně vím jakého piva mnou proteklo nejvíce a kde jsem ohřál nejvíc židlí. Želbohu tato nejmenovaná hospoda už ztratila punc jedinečnosti a to změnou všech těch hospodských tradic je dneska trochu něčím jiným. Byť z osazenstva pravidelných čaj o pátových seancí bych dnes našel při pátečním večeru ony štamgasty, tak už to není co bejvávalo. Jinak co týče významu hospody, tak jsem zde zažil nesčetněkrát zajímavé situace a témata o kterých na diskotéce, koncertě či festivalu prostě nezažijete. Takže v mém životě hraje výraznou roli toho co pozřít či vypít. Staré hospody či místa s geniem loci uznávám daleko víc než načančané reštyky v rukavičkách. Pepa Poláček mi tedy udělal nesmírnou radost, když se snaží oduševněle vystihnout myšlenku hospody jako multikulturního zařízeni, kde je čistě vaší volbou zda proti vám bude sedět čmoud, šachista, pěkná ženská nebo nějaký namachrovaný pyjdždus. Hospoda bude a patří u nás v české republice k neodmyslitelnému dědictví let minulých a je třeba je a sebe utužovat. ()
Galéria (141)
Zaujímavosti (9)
- Josef Polášek mluví o hospodě v Záboří jako o roubence, tedy roubené stavbě, ale mýlí se. Jedná se o hrázděnou stavbu, tedy hrázděnku, jejíž stavební technologie je odlišná. (sator)
- V epizodě zazní slovo „ograbule“, tedy ženy pracující v třídírně uhlí. Běžně se jim říkalo ohrabule (vých. ograbule), ohrabovačky a tento název ukazuje na věcnou i hláskovou souvislost se slovesem hrabati, přehrabovati. Poprvé však bylo slovo použito u žen, které paběrkovali uhlí na hořících haldách. Jednalo se o sociální třídu těch nejchudších z nejchudších. (sator)
- Slovo „špeluňka“, které v epizodě zazní, se identifikuje s latinským slovem „spelunca“. Tento název byl přejat národy gallskými pro místa vyvýšená s nějakým úkrytem — ať už to byly sruby pro strážce cesty, nebo že šlo o hospody. Slovo špeluňka se stalo časem označením hospody nevalné pověsti a úrovně. (sator)
Reklama