Legenda o suramskej pevnosti

Jedná sa o sfilmovanú gruzínsku povesť a zamurovaní chlapíka do múru pevnosti. Lenže čiste v štýle Paradžanova, takže možno túto dejovú líniu častokrát ani nebudete vnímať. Budete totiž zavalení pečlivo naaranžovanými zábermi s centrálnou dispozíciou a postavy sa budú neustále na vás pozerať. Čiže opäť niečo na hranici rozprávania a statického výtvarného umenia. Mne tu to rozprávačstvo pomerne chýbalo, Paradžanov však všetko podriaďuje svojmu videniu sveta a my sa mu buď prispôsobíme, alebo máme smolu. Pochopenie diela je bohužiaľ v plnej svojej kráse nemožné, proste kto z nás pozná gruzínske povesti a kto vidí režisérovi do hlavy? (13.08.2015)

Krásný film o obětech, odvaze a ztrátě naděje a vlasti, natočený podle Gruzínské pověsti. Mnohovýznamové rafinované obrazy, krásná hudba a morální poselství... Dílo bohužel trpí některými pro Paradjanova obvyklými chorobami. Rozvleklost a hlavně zmatenost a nepochopitelnost (Dalo mi dost práce zjišťovat o co zrovna teď jde, ale pro Gruzínce, kteří znají původní pověst, musí být film ještě lepším zážitkem.) Přesto musím doporučit, protože mnoho takových filmů se opravdu nevidí... (04.11.2006)

Legenda o Suramskej pevnosti - po ťažkej perzekúcii zo strany sovietskej moci, nasledujúcej po natočení Farby granátového jablka si režisér odsedel takmer desať rokov v gulagoch. So 16 ročným odstupom dostal možnosť pokračovať v prerušenej filmárskej tvorbe. Záujem o vyjadrovanie sa pohyblivými symbolizujúcimi obrázkami, oživujúcimi staré tradície a korene gruzínskej kultúry, folklór, históriu, a pridané etické posolstvo, ostal. Dej sa stal pre diváka pochopiteľnejším, viacvýznamovosť ale čiastočne ustúpila prerozprávaniu legendy o pevnosti, ktorej základy sa stále borili a spevniť ju mohol len samoobetovací čin. Emocionálna sila granátového jablka sa však tentoraz nedostavila. Pre obdivovateľov perzskej a byzantskej kultúry nepochybne majsterstück, pre mňa síce pekná ale predsa len trochu zdĺhavá návšteva múzea starých kultúr, s výkladom v podobe povesti o láske, zrade, pokore a obeti, komponovaným do nadpismi oddelených samostatných obrazových kapitol. (10.05.2005)

Kdyby měl Paradžanov svoji budoucí tvorbu ve stylu Stínu zapomenutých předků, tak by to asi byl jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Jenže jeho fascinoval spíš styl "doslova rozpohybovaných obrazů" z Barvy granátového jablka a v něm pak točil úplně všechny své další filmy. A já se i napotřetí přesvědčil, že není pro mě. Neříkám, že to nemá něco do sebe, to naopak, některé záběry jsou poetické úplně nádherně a samy o sobě fungují skvěle, ale celkově je to spíš jen zajímavé, než aby to byl skutečně silný zážitek. Po filmařské stránce je to naprosto precizní a je vidět, jak velký talent Paradžanov měl a že měl i obrovský cit pro záběr, navíc tu je i jasně srozumitelný příběh (stejně jako u Ašik-Keriba), ale význam některých záběrů mi stejně zůstal skryt, občas ten styl působí příliš samoúčelné a jak už jsem psal, nemůžu říct, že by to bylo nějak zvlášť podmanivé. Určitě na to nezapomenu, ale nějaká síla nebo pořádný dopad na mě se jaksi nekonal. Líbilo se mi to stejně, jako Barva granátového jablka, ale určitě víc, než místy směšný Ašik-Kerib. 3* (23.06.2022)

Ak niekto čaká historickú drámu z exotického kaukazského prostredia, tak ako ja, tak sa hlboko spáli. Ide o poetiku previazanú s legendou, skoro až rozpávkou, ešte k tomu s (jednou) statickou kamerou, ako za nemej éry a vlastne aj s topornejšími hercami. Neviem, ako pre domorodcov, ale pre našinca vyznieva spracovanie amatérsky. O príbehu možno hovoriť iba v hrubých rysoch. Exotika zostáva, akési ukázanie nerezignovaného gruzínskeho národa tiež, ale inak to nie je pre normálneho diváka. (01.07.2019)