Karaoke Blues

Aki Kaurismäki má svůj snadno rozpoznatelný rukopis, včetně zájmu o lidi z okraje společnosti. I tahle jemně komediální  romance působí dojmem, že se odehrává někdy v minulosti, což popírají pouze zprávy z války na Ukrajině, které zní, kdykoli někdo zapne rádio. Filmové fanoušky potěší nejen filmové plakáty v pozadí pár scén. Lakonicky stručné dialogy sdělí vše potřebné. Aki stále necítí potřebu točit dvě a půl hodiny dlouhé filmy. On toho za 80 minut stihne říci dost. A mně v tom jako divákovi nic nescházelo. (22.11.2023)

Až s neuvěřitelnou lehkostí natočená romance, která krásně zahřeje u srdíčka. Nádherný situační humor a občasné balancování na hraně trapnosti zde mají tak perfektní timing, že se není v podstatě možné té všudypřítomné roztomilosti ubránit. Ano, ten film je roztomilý a nemyslím to ani v nejmenším pejorativně. Dělník se sklony k alkoholismu a málomluvná děučica, která se protlouká více či méně podřadnými profesemi. Dialogy neobsahují žádné úderné pointy, atmosféra je silně melancholická a navzdory procesu sbližování obou hlavních postav jsem měl spíše pocit odcizení. Můj první Kaurismäki a rovnou (těsně) za plný počet. [85%] (03.01.2024)

Leckdo možná namítne, že Kaurismäki vůbec nepřišel s něčím novým, že zůstal zacyklený hluboko v minulém století, že jeho příběh nepraktických outsiderů je už x-krát ohraný, že jeho roztomile buranské postavy jsou vyumělkované a dnes už takřka nereálné, stejně jako jejich svět, ale já bych na to opáčil, že na takovéhle příběhy bych se mohl dívat neustále, že přesně to si od Kaurismäkiho žádám, že nic novátorského od něho nečekám a vlastně asi ani nechci, že jeho svéráznou starosvětskou poetiku a oslavu podivínství zbožňuju a že jsem si jeho nový kousek užil tak báječně, jako jsem si v minulém století báječně užíval i jeho starší (a už tehdy ''zastaralé'') věci v klubových kinech. Ale popravdě mě přece jenom docela překvapuje, že tenhle druh poetiky dokáže ještě i dnes zaujmout třeba porotu v Cannes. Tedy samozřejmě příjemně překvapuje. A tuhle sladce melancholickou sesterskou kapelu si jdu hned postahovat a už se těším, až si jí budu pouštět ráno cestou do práce tmavou, studenou, větrnou městskou periferií... (24.01.2024)

Romantika podle Kaurismäkiho, to je jiná. Je, Bože, tak minimalistickej, ale říká tak hodně, takovým málem. Stačila mi jen úvodní minuta od pípání masa, přes doplňování regálu a očumování od sekuriťáka, abych si řekl, tohle je mistr řemesla. Mikrovlnka Siemens, celá stylizace je pomalu skoro jako neo-noir, z minulosti, přitom se dotýká jasně současnosti (Ukrajina v rádiu). Film má jen 80 minut, což je v dnešní "pod dvě hodiny nejdu" době, osvěžující stopáž, ale způsob, jakým v něm Ansa, protloukající se životem z práce do práce a deprimovaný alkoholik Holappa (deprimovaný a proto pije a pije, protože je deprimovaný, -You're late. Four minutes. Third time this week already. -Today's Monday.), který se protlouká stejně a jak k sobě najdou cestu je neskutečná filmová magie (žeru to, jakým způsobem si předají číslo, jak ona ho napíše, on si ho strčí do kapsy, pak mu dá pusu na tvář, řekne, že mu své jméno sdělí příště a on si vytáhne cigára a ztratí lístek s číslem a pak napodruhé si ho schová tak pečlivě, až je to komický), jakým způsobem se hledají a míjejí, myslí na sebe, střídají mezitím práce, ale pokračují a hledají, až se nakonec naleznou, jako kdyby kosmicky nebylo pro ně možno jiného osudu, i přes všechny překážky - je škoda, že ve 3/4 tomu trochu dojde dech a ochladí se to (odtud vidím to, proč tomu hodně lidí dá nakonec o hvězdu míň), protože jak kouzelná je první polovina, tak chladně nastoupí jejich rozkol, protože ona zápasí se svými pocity toho, že jí nezavolal a on s tím, že neví, jak vyjádřit omluvu a co přesně cítí, i přesto jsou oba ale rádi, že se našli, tíhnou k sobě. Pozve jej na večeři. Jde nakoupit na večeři. On jde koupit květiny. Držíte jim do konce palce. A to je absolutní filmová magie. Odkaz na Jarmusche, plakáty. Po tomhle mě opravdu začíná trápit, že jsem od Kaurismäkiho viděl pouze 'Muže bez minulosti'. Ale 'Kuolleet lehdet' je nádherej, nádhernj film, už jen když si vzpomenu na scénu, kde se poprvé okukují a stydlivě uhýbají pohledem, ale nemůžou si pomoct... a pak na scénu, kdy se setkají v závěru, ona tam stojí v kabátě a kouká na něj, tím pohledem - a vězte, že i přes všechny ty emoce mě fascinuje, jak čisté je to vyobrazení lásky, bez fyzického olizování, ošmatlávání, všechno je vyjádřeno tím, jak se ten druhý cítí, tváří, co vyzařuje. Takovýhle filmy teď moc často nevidíte. A skvělá hudba!  (mikropříběh filmu v dialozích) -What was this? -Sparkling wine. -Such a small glass. -It's called an apéritif. (...) -My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won't take a drunk. -And I don't take orders. (...) -Ansa. -It's me. -Who is "me"? -Me. The drunk you left alone in the street. -Oh, the wino? -The same man. -How are you? -I'm sober as a desert rat. I get loyalty discount at the AA club. -(^ ^) What changed your mind? -You did. Can I come? - <3 Come right away. (01.04.2024)

"Někde tu leží pacient Holappa." - "A křestní jméno?" - "To neznám..." - "Vy jste jeho blízká příbuzná?" - "Ano... Já jsem jeho sestra." - "?!?" - "... sestra ve víře..." --- S finskými filmy nemám příliš zkušeností, tato moderní a zároveň hodně retro romance se mi ale každopádně líbila. Bylo to takové (ne)příjemně  (ne)obyčejné, veselé i smutné, barevné ve své šedivosti (nebo šedivé ve své barevnosti?), šáhlé a zároveň vlastně úplně normální. Celé to pěkně dokreslovala hudba. K pěti hvězdičkám za mě chybí opravdu jen malý kousek. Možná ještě jeden pes? Nebo třeba závěrečné vystoupení karaoke krále? Těžko říct, čtyři jsou ale pěkné. 80 %. (18.11.2023)