Karaoke Blues

"Čo je s tebou? Chce sa mi z teba spať." "Mám depresiu." "Z čoho?" " Že toľko pijem." "Tak prečo toľko piješ?" "Lebo mám depresiu."     Vo všetkých ohľadoch typický Kaurismäkiho film, či už ide o ten námet so sociálnym rozmerom (hrdinami sú stroskotanci z okraja spoločnosti), alebo o ten pôvabne strohý ľúbostný príbeh. V tomto prípade je ešte takpovediac navyše vložená nástojčivá téma alkoholizmu. Režisérov prístup je nadmieru minimalistický a v tom spočíva z môjho pohľadu aj jeho veľké čaro. Minimalistický je ten veľmi prostý príbeh, minimalistické sú dialógy a minimalistické sú i herecké prejavy (tie sú úplným opakom teatrálneho prehrávania), kde ma najviac zaujala hlavná herecká predstaviteľka Alma Pöysti (Ansa). A v podobnom duchu je i ten suchý sarkastický humor, pri ktorom hraje veľkú úlohu aj samotná fínčina (aspoň tak to ja vnímam - niektoré fínske výrazy mi úplne stačia, v danom prevedení, aby ma rozosmiali). Výborne vo filme funguje i jeho hudobná zložka, pri skvelej Čajkovského "Patetickej symfónii" som ani v najmenšom nemal pocit, že by bola použitá nepatrične, no a dievčenské sesterské duo Maustetytöt ma svojou hudbou doslova opantalo (ďakujem Kaurismäkimu za tento super objav). Inak by ma fakt úprimne zaujímalo, kto vymyslel ten nezmyselný český/slovenský názov filmu a prečo vôbec pociťoval takú potrebu (čo už sa niekomu nepáčilo na názve "Padnuté listy"?). Čo som si pozeral názvy filmu vo všetkých jazykov, tak sme medzi nimi úplnou, a to značne bizarnou kuriozitou.          "Som triezvy ako púštna myš. V Klube anonymných alkoholikov by som dostal vernostnú zľavu." "Čo ťa tak zmenilo?" "Ty. Môžem za tebou prísť?" "Príď okamžite." (31.03.2024)

Až s neuvěřitelnou lehkostí natočená romance, která krásně zahřeje u srdíčka. Nádherný situační humor a občasné balancování na hraně trapnosti zde mají tak perfektní timing, že se není v podstatě možné té všudypřítomné roztomilosti ubránit. Ano, ten film je roztomilý a nemyslím to ani v nejmenším pejorativně. Dělník se sklony k alkoholismu a málomluvná děučica, která se protlouká více či méně podřadnými profesemi. Dialogy neobsahují žádné úderné pointy, atmosféra je silně melancholická a navzdory procesu sbližování obou hlavních postav jsem měl spíše pocit odcizení. Můj první Kaurismäki a rovnou (těsně) za plný počet. [85%] (03.01.2024)

To je tak divný až je to hezký. Nejlepší reklama na Finsko, co jsem viděl. Lidi se zmrzlými tvářemi nevyjadřující žádné emoce (jednou za celý film tam byl opravdový úsměv). Výprava by si zasloužila Oscara, protože tohle vizuálem trumfuje snad i devadesátky v České republice. Ve více než polovině filmu někdo kouří nebo leje a ten kdo psal dialogy rozhodně nebyl mluvka. Fascinující jsou záběry na hospodu, kde všichni pořád lejou, kouří a nikdo nemluví. Způsob randění je očividně taky trochu jiný. Zajímalo by mě jak moc je to přehnané a jak moc tohle vyjadřuje Finskou náturu. Zajímalo by mě zda se tenhle film může promítat v Rusku, protože komentářů k válce je tam víc než dost. Kdyby tam nebyly tak ani nevíme zda se film odehrává teď nebo 40 let zpátky. Doporučuju! (15.12.2023)

Pro mě takové „neurazí, nenadchne“, ačkoliv k nadšení to zpočátku mělo u mě silný potenciál. Dění kolem dvou dělníků ze začátku nabízelo spoustu absurdního vtipu v dialozích a situacích zejména po práci a na karaoke zábavě. Zato dění kolem Ansy s převažně jedním ledovým výrazem ve tváři plyne v tak kontrastně uspávajícím tichém, polodramatickém módu (ačkoliv nudná místa s pocitově dlouhými záběry téměř o ničem jsen vnímal i kolem pijanského Holappa a naopak u Ansy později začíná svítit hezké světýlko díky pejskovi :)), že jsem si na Kaurismäkiho svérázný styl, střídající tentokrát dvě odlišné polohy ve dvou paralelních liniích, opět nezvykl. Ba dokonce jsem z jeho nejnovějšího filmu měl pocit té nejtypičtější současné „artové komedie“, která je skvělou komedií mnohokrát jen v první třetině a postupně přechází na málo výrazné drama tak, že v celku si pořádně (opět až na pár vybraných momentů) neužiji ani jednu z těchto dvou protichodných tváří snímku. Kromě již obsáhlých pozitiv mě zaujala výzorová podobnost Jussiho Vatanena se švédským komikem Göstou Ekmanem. A taky se mi hodně líbil „lelouchovský“ závěr – kdo zná jmenovaného režiséra, možná i tuší, jaký Lelouchův film mám přesně na mysli. Také z něj ve finále vzejde romance dvou různých lidí, jejichž paralelní a jen občas lehce protnuté osudy sledujeme po celou dobu a teprve až v poslední scéně v něm dojde na první opravdu velké setkání těch dvou. Pan Kaurismäki si svůj film naplnil odkazy na své oblíbené režiséry a filmy, tož jsem si také ve svém komentáři dopřál alespoň jeden. :-) [65%] (21.11.2023)

Karaoke blues patří k těm subtilnějším a niternějším filmům Kaurismäkiho, nejvíc mi asi připomíná Děvče ze sirkárny. Výrazově je to opět setkání se "starým dobrým známým", v tomto ohledu se Aki nemění, přitom ale neztrácí vypravěčský um. Po dlouhých letech tu navíc vrátil Jarmuschovi poctu z Noci na zemi, když cituje jeho The Dead Don't Die. Kinozákusek nejen pro cinefily. (05.11.2023)