Dobrý den

Všední život střední vrstvy na japonském předměstí padesátých let. Kluci rošťáci vedou své boje s dospělými, mámy drbou koho můžou a tátové s oblibou zahřívají barovou stoličku. Ozu přidal porci roztomilosti a přívětivého humoru do této sociální satiry a vznikl opravdu sympatický filmeček. A malý Isamu je stejně sladký ďáblík jako Gibusík z Knoflíkové války. (16.06.2011)

[3,5*]     "Je dobrý." "Iste. Pracuje pre plynárenskú spoločnosť."     Ako tak pozerám, Jasudžiró Ozu nakrúcal aj komédie a za seba môžem povedať, že mu išli lepšie, ako vážne drámy. Táto satirická komédia vychádza z jeho staršieho, ešte nemého filmu Narodil som sa, ale... (1932)., ktorý ja osobne považujem za jeho najlepší (z tej zhruba desiatky filmov, ktoré som od neho videl). Hlavným zdrojom humoru, mimo nedorozumení spôsobených hlúpymi klebetnými ženami, sú dvaja chlapci, bratia, ktorí si zaumienili, že musia mať doma televízor, a to za každú cenu. Obaja sú veľmi podarení (silne pripomínajú bratov zo spomínaného nemého filmu), ale ten mladší nemá chybu (to ako opakuje všetko po svojom staršom bratovi). Sprievodná hudba, tak nejako evokujúca Stredomorie, dodáva filmu podobnú atmosféru, ako vo filmoch Jacquesa Tatiho. Táto komédia Jasudžira Ozua je ako taký svieži závan v jeho tvorbe - konečne je to niečo iné, ale hlavne zábavnejšie.     "Niekto povedal, že televízia vyprodukuje 100 miliónov idiotov." (25.04.2023)

Inteligentne napísaná hračka, ktorej humorné pletky-popletky zainteresovaných spôsobuje labyrint celospoločenského sociálneho stavu, čiže ide rovnako o drámu ako aj komédiu. Ale tá príjemná atmosféra predsa len prevažuje. Skrátka poctivá jednodňová prechádzka po japonskej štvrti z ktorej si odnesiete nejednu múdrosť. (12.07.2014)

Ve chvíli, kdy už jsme dávno dospělí, můžeme na dětství už jen vzpomínat. Což je právě případ tohoto v kontextu Ozuovy tvorby nezvykle odlehčeného snímku. Právě ona odlehčenost a pohodová atmosféra na poli jednoho sousedství jsou bezpochyby silným článkem natočeného, nikoli však jediným... Pocitově pro mě snímek znamenal vlastní návrat do dětských let, k tehdejším "životně důležitým" problémům, menší míře starostí, ale taky tomu, když jsem sám dostával nějaké ty odměny. Někdo by mohl vytknout jednoduchost zápletky, ovšem kolik z nás si vzpomíná na to, jak pro nás byl vším zisk nějakého materiálního daru... a je jedno, jestli to byla televize nebo něco jiného. To vše pozvedává i chování všech postav, které příliš nevybočuje z našich vzdálených představ o typicky japonské slušnosti. Docela nezvyk v porovnání s tím, na co jsme obecně zvyklí u nás ve střední Evropě, ať už jsme malí nebo velcí. Ale právě tato decentnost zajišťuje onen z pohledu dospělého nostalgický nádech, kdy si občas i říkáme, jak dříve bylo (metaforicky řečeno) "nebe blankytnější" a "tráva zelenější". Nelze si nevšimnout i velmi přirozených dětských herců, což bývá záležitost nelehká (například v naší kinematografii), zde však trávíme čas se sympatickou partičkou kluků, která může dělat sebevětší výstřelky, ale pořád jsem tak nějak na jejich na straně, že, pane policisto... A možná jsem až moc nasáklý veškerou moderní popkulturou, ale nejmladší Isamu mi připomínal Ika ze South Parku. Pardon :-) Všechno to hlazení po duši nenaruší ani fakt, že humorná složka je zčásti založena na prdících momentech... vlastně je to snad jediné umělecké dílo v historii lidstva, kdy tyto momenty jsou opravdu vtipné a dokonce i docela vkusné, narozdíl od nejrůznějších televizních estrád nejen naší produkce. A nevím, jestli se dá mluvit o náhodě, ale - zase platí, že maximální filmový zážitek je podtržen nadšením z hudebního doprovodu (s titulní melodií v čele), nikterak nevybočujícího z naladění celého díla. První celovečerní setkání s Ozuem tedy nastavilo celkovou laťku vnímání jeho tvorby značně vysoko. 100% (29.03.2021)

Ohayou ("'brý ráno") něčím hrozně připomíná Svěrákovy filmy. Možná trochu dětským pohledem, nebeskou laskavostí, nevím. Ukazuje svět, kde se kluci cpou pemzou, aby pak dokázali na povel prdět, na čemž vystaví celou svou hierarchii. Jejich matky, znuděné ženy v domácnosti, spolu uzavírají několikahodinové aliance, jejichž posláním je pomluvit minulé nebo budoucí spojenkyně, a přemýšlí jak ušetřit na další elektrický spotřebič, jímž by vzbudily závist sousedek. Otcové, jako správní živitelé v japonské společnosti nosí (často namol) domů výplatu a o víc se nestarají. V drbech, žertících a malinkých příbězích malých životů se budete cítit jako doma, přestože kamera bloudila před půlstoletím po domovech na druhém konci světa. A hlášky jako "Ai rabu yuu" se popsat nedají. (08.04.2006)