Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(viac)Recenzie (28)
Čoraz viac si začínam všímať istú japonskú precíznosť v rozprávaní i spracovaní rôznorodých filmových nápadov (chrobáka do hlavy mi zasadili ohromne nezávislé Posledné večery na Zemi). Pri Tanin no kao veľmi oceňujem abstraktné a jemné podanie príbehu s mierne trpkou príchuťou. Kamera, zvuk či osvetlenie, všetko hralo v prospech režiséra. Krásne poetické okamihy ľudí bez osobnostných čŕt tváre. O čo vlastne ide - o novú masku, alebo novú osobnosť? Hlavná postava mi bola sympatická práve kvôli nemožnosti odlíšenia sa (paradoxne práve to ho robilo najviac odlišným). Bavilo ma filozofovanie nad tak samozrejmou vecou (nad tvárou), ktorá sa v tomto prípade stáva veľmi krehkým a cenným klenotom. Naša tvár je naším hlasom. ()
Předloha pro leckoho nemusí být literárně až tak zajímavá jako je film po režijní stránce, ale ten už není myšlenkově tak kompaktní, především kvůli zbytečné komplikovanosti (vedlejší dějová linka, postava psychiatrovy manželky...), některým trochu matoucím dialogům a ve výsledku i nedostatečně vykreslené psychologii, takže se může stát, že pro toho, kdo knihu nečetl, bude proměna hlavní postavy asi těžko pochopitelná a s tím bude oslabeno i to celkové vyznění. ()
Ačkoliv soudím, že tenhle film má vady, tak jsem mu rychle propadl, protože má interesantní koncept a z něj plynoucího zvláštního protagonistu. Film vypráví o muži, který přišel o tvář. Respektive ji má zohyzděnou radiací a nyní ji schovává pod obvazy. Mnozí lidé by se s tím naučili žít a přijali se. Mnozí by se sice schovávali pod maskou, ale nebyli vůči svému zohavení tak vysazení. Pan Okuyama se sice schovává, ale současně na svou vadu furt upozorňuje a uvádí lidi do rozpaků. Má pocit, že jeho žena by ho opustila, kdyby se před ní producíroval v celé své šerednosti, ale skrývajíc se za maskou ji neustále staví do diskomfortní situace, protože se jí snaží dokázat, že jí je fyzicky odporný, ačkoliv manželka je znejištěna jen jeho zakomplexovaným chováním. Protagonista je frustrován i tím, že si na něj ve společnosti všude ukazují. Prý si začíná připadat jako monstrum. Celá tahle situace má humoristický rozměr, protože týpek je směšný ve své choré vysazenosti. Ještě absurdnější to začne být tehdy, kdy protagonista navštíví neetického psychiatra, s nimž uzavře dohodu. Dostane od něj realisticky vyhlížející masku, kterou odlijí z tváře jiného muže, kterému za jeho tvář zaplatí a naoplátku bude psychiatrovi podávat hlášení o svém duševním stavu. Nová tvář poskytuje klid, ale rovněž se podepisuje na psychice toho, kdo ji nosí. Film problematizuje identitu, tematizuje její vrtkavost a proměnlivost. Proto mi přijde, že film je něco mezi Frankensteinem a filmy Dream Scenario + Sick of Myself. Celé je to skvěle natočené; Tešigahara si dobře hraje se světlem a stínem, s kompozicí a prezentuje řadu působivých obrazů. Na druhou stranu se to ke konci trochu rozsype a scénář nenaplní kvalitativní přísliby toho, co bylo rozehráno v první půlce. Konec mi přišel poněkud useklý a narychlo splácaný. Z psychologická přeměna pod vlivem masky měla být rozvrstvenější a prokreslenější. Do filmu je rovněž vecpána jedna oddělená dějová linka o mladé ženě, jejíž jinak krásná tvář je těžce znetvořená na pravé tváři a krku, díky čemuž se stejnnně jako Okuyama cítí izolovaná. V Abeově předloze je tato linie přítomná ve formě filmu, který hlavní hrdina sleduje v kině a poté o něm vypráví, ale do tohoto filmu je zahrnuta poněkud neorganicky. Koncept filmu, téma i formální úroveň filmu stále činí stále dost originální a působivý, ačkoliv to není náležitě dotažené. Písečná Žena je rozhodně povedenější film, ale i tento stojí za pozornost, protože má stále mnoho co nabídnout. ()
Oproti předloze... a už ta se táhla. ()
Snímka režiséra Hiroshiho Teshigaharu z roku 1966 je síce vo všeobecnosti označovaná ako sci-fi s dokonca hororovými prvkami, ale oveľa výraznejšími sú v nej dramaticko-filozofické prvky, ktoré sú, podobne ako tvár hlavnej postavy pána Okuyamu (Tatsuya Nakadai), na prvý pohľad skryté. V príbehu filmu, patriaceho do japonskej novej vlny, ich však divák môže postupne vnímať. Hlavné témy, s ktorými film pracuje, sa dotýkajú predsudkov, vzhľadu jednotlivca v uniformnej spoločnosti, potláčania individuality, anonymity, ale tiež japonských snáh vyrovnať sa s postavením krajiny počas druhej svetovej vojny. Hoci by sa na prvý pohľad mohlo zdať, že Teshigaharov film, vychádzajúci z predlohy spisovateľa Kōba Abeho, je iba príbehom o mužovi s obviazanou, respektíve umelou tvárou, zďaleka tomu tak nie je. Dielo je v skutočnosti oveľa komplexnejším počinom, z veľkej časti poukazujúcim na existujúce spoločenské predsudky voči ľuďom s telesným alebo mentálnym postihnutím. Viacerými myšlienkami a uhlami pohľadu, ktoré naprieč dejom ponúka, dokáže diváka výraznejšie zaujať. Rovnako, ako to dokáže aj vizuálna stránka Teshigaharovho diela, ktorého atmosféra dokáže vyniknúť predovšetkým vďaka čiernobielej kamere. Tá tiež vytvára silný kontrast svetla a tieňa - dvoch protikladov. A protiklady možno svojím spôsobom sledovať aj v príbehovej rovine filmu. Tanin no kao sa prostredníctvom svojej snahy šokovať zároveň snaží diváka prinútiť, aby rozmýšľal. Filozofické, morálne a psychologické myšlienky síce nie sú v tejto snímke na prvý pohľad viditeľné, ale v konečnom dôsledku sú jeho skutočnou podstatou. A takisto aj jeho najsilnejšou stránkou. ()
Mám z toho veľmi zmetené pocity. Film sám o sebe nie je vôbec zlý, aj keď typickú dĺžku si neodpustí. No vziať v úvahu predlohu, tam začína moja rozporuplnosť. Síce si film odpúšťa nadbytočné množstvo lekárskych termínov, ktoré Abe ako študovaný lekár do knihy vložil, ale pojatím postáv mení značne význam. Predloha sú denníky - zápisky jedinca, ktorý po nehode upadne do vlastného priam egoistického sveta a na povrch vychádzajú jeho psychopatické pohnútky. Pojem masky a následnej rozdvojenosti je budovaný samotnou postavou pri jej výrobe a formovaní. Avšak tento film to berie úplne z iného konca vloženým postavy lekára-psychiatra(odkedy sú psychiatri aj plastický chirurgovia?) a tým odbíja skutočné formovanie masky, a teda samotný zmysel rozdvojenosti, dvojitého života. Tam, kde by mal nastať vývoj hlavnej postavy, jej stupňovanie, vchádza lekár ako skrytý diabol a sám preberá funkciu masky. A tak hlavná postava zo svojou obsesijou (a vznikajúcou závislosťou na práškoch) hrá v podstate len vedľajšiu úlohu. Preto mnohé pasáže, ktoré v predlohe vynikajú, v jej spracovaní vyznejú do prázdna. Ale musím priznať, že zas extra oslnený som nebol ani predlohou. Ale ako som už písal vyššie film, nie je až tak zlý. ()
...možná že si představovali, že jejich nový tváře líp sednou jejich osobnosti. Nebo možná že si představovali, že jejich osobnost budu nucena se změnit kvůli jejich novýmu vzhledu. Tohle je proč sou první imprese často spravný. Ačkoliv někdo může dělat chyby. Můžou narazit na vzhled, kterej jim není vůbec podobnej. Mohli si vybrat ideální vzhled založenej na nějakým dětinským rozmaru, nebo momentálním impulsu. Někteří už byli na půli cesty, ale rozmysleli si to. Přemejšlí, jestli taky neudělal podobnou chybu. ()
Reklama