Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(viac)Videá (1)
Recenzie (27)
Japonská filozoficko psychologická sonda do vnútra nielen človeka, ale aj domácej spoločnosti, tak nekompromisne zasiahnutej dôsledkami druhej svetovej vojny. Nakoniec ale viac filozofická, ako psychologická, čo vyplýva napríklad z dialógov lekára a nositeľa masky, ktorím sa po dvoch pivách natoľko rozbehne mozog, že si to filozofovanie neodpustia. Asi sa látka dala uchopiť ešte trefnejšie (knižná predloha, ktorú nepoznám), ale takýchto ťaživých scifíčok predsa len nie je také množstvo, aby sme si naplno Tvár toho druhého nevychutnali. Aké by to bolo, ak by sme si priznali, že každý deň si nasadzujeme stále iné masky podľa potreby a nemuseli by sme tak namáhavo predstierať napríklad úprimnosť? Že nás niektoré z nich možno v odcudzenom svete, patriacom veľkomestskému prostrediu, ovládli, je už fakt. Vieme ešte vôbec, kto sme? Podobný film zo 60tych rokov: Seconds. Omnoho viac, ako napríklad Face off. ()
Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. ()
Na tehdejší dobu skvělá práce se světlem a tmou, pozadím, průhledy, kamerou, rámováním, symbolikou obrazu... a také je zde stále cítit ta patrná neschopnost vyrovnat se s 2. sv. válkou (německý bar s německými písničkami a pivem oproti bratrovu ozáření "jadernou" bombou)... a samozřejmě všudypřítomná otázka, zda jsme sami sebou a zda znetvořená tvář znamená horšího člověka, než třeba vrah v "masce" elegána... Ale (už jsem se k němu dostal) přijde mi, že forma přebíjí obsah, že mnoho psů, zajícova smrt, a že to šlo podat stručněji, jasněji, přímočařeji a úderněji ve smyslu podaného vyznění a přesahu. Film není nijak příjemný na dívání, a ani nemá být, dobro se odměňuje zlem, to však patří k základní premise. (Jen tedy nevím, člověka netvoří pouze obličej, ale i způsob chůze, hlas, gesta, fráze, zvyky, tam žádná maska nepomůže.) Protože zde se nemyslí maska jako maska, ale spíše plakát, který někteří lidé, převážně politici (ale znám i různé vysokoškoláky) nosí, aby vypadali lepší, než jsou, a aby nebylo poznat, že ve skutečnosti jsou zkažení. Ale přece jen ta trocha naděje, ta možnost se z toho autorem načrtnutého kruhu dostat, ta zde zoufale chybí, a mně osobně to vadí. ()
Veľmi zaujímavá dráma nielen o tom, aký význam má tvár v spoločenskom živote. Pre políciu sú často postačujúce odtlačky prstov, ale tvár vyjadruje veľa zo života jej nositeľa. Nie nadarmo sa vraví, že po štyridsiatke je už každý zodpovedný za svoju tvár. Nečudo, že rozsiahle poškodenie tváre spôsobuje psychické problémy postihnutého, ktoré sa neobmedzujú iba na problémy s opätovným začlenením do spoločnosti. Tešigaharov film som chcel vidieť nielen preto, že Abého knihu mám vo svojej knižnici, ale aj preto, že jeho Piesočnú ženu považujem za výborné dielo. Som spokojný a jediné, čo mi mierne prekážalo bolo priveľa filozofovania. ()
„Nebudou zločiny, protože nebudou zločinci. Nikdo nebude chtít svobodu, protože všichni budou svobodní. Nikdo nikam neuteče, protože nebude odkud utéct... Mezi lidmi nebude zapotřebí žádné důvěry.“ Zajímavé sci-fi věnující se převažně osudu jednoho člověka se speciální lidskou maskou, nasazenou na tvář po vážné nehodě, přechází plynule do filosofování s celospolečenským přesahem. Ideální představa „dokonalé“ budoucnosti se už jen v pouhých myšlenkách záhy rozpadává stejně jako spočátku zdánlivě bezstarostný život nového člověka, jehož maska mu přes jisté výhody přináší mnohem víc psychických trablů. Atmosféra tohoto pomaly plynoucího snímku s nevšedním (a v druhé polovině určitě i dost napínavým) příběhem je pohltivá, chvílemi na mě působila až hypnoticky, a doprovází jí spousta úžasně invenčních záběrů černobílé kamery. Kdybych měl hádat dobu vzniku, asi bych hádal mnohem starší období, než 60. léta, přeci jen v evropských či amerických filmech této éry působí technická stránka už jen na první pohled vyspěleji. Ale jelikož Tešigahara vyladil svoje sci-fi v mnoha scénách po obrazové i zvukové stránce (velmi povedená je i titulní hudební skladba) do velmi pozoruhodných detailů, vůbec to nevadí, z tohoto filmu jsem měl opravdu fascinující prožitek. 95% ()
Galéria (6)
Fotka © Toho Company
Reklama