Piesočná žena

(Komentář obsahuje spoilery.) Muž čas od času vyrazí z města do přírody, aby popustil uzdu své jediné velké zálibě, entomologii. K ní ho poutá touha najít exemplář hmyzu, který dosud nikdo jiný neobjevil, protože pak by se jeho jméno stalo součástí názvu tohoto živočicha a on v něm tak přežíval navěky. Říká se, že kdo nevidí smysl života v současnosti, hledá jej v budoucnosti. Dosud vedl poměrně spokojený život, možná ne nějak zvláštní, ale jako všichni okolo... Jako úředník byl jedním z koleček v dobře fungujícím stroji. Při své poslední výpravě na venkov byl ovšem lstí lapen do pasti, podobně jako sám odchytával nebohé drobné živočichy, a přišpendlen k poměrům, o jejichž existenci v současném Japonsku neměl zdání (po zbytek filmu bude tento často přerušován detailními záběry na exempláře z hmyzí říše). Autor předlohy a scénáře Kóbó Abe obdivoval Franze Kafku a v jeho díle to je znát, entomolog zde připomíná Josefa K., který o svém procesu udiveně prohlašuje: „Vždyť přece žijeme v právním státě, tohle není možné!“ ač momentální dění svědčí o opaku. A tak i náš hrdina poté, co je donucen k otrocké práci, jejíž každé přerušení ho ohrožuje na životě odstřihnutím dodávek potravin, prohlašuje, že není možné takto nezákonně věznit člověka, že po něm jeho firma a přátelé začnou pátrat a co nevidět jej naleznou. Z boje proti nezastavitelnému stroji jménem kapitalistická společnost, který člověk rozběhl, jen aby se stal brzy jeho sluhou, je vytržen a vhozen (doslovně) do jámy, v níž musí - společně s cizí ženou – bojovat proti silám samotné přírody, zde reprezentovanými nekonečnými masami písku. Ten je stále v pohybu, padá po stěnách jámy dolů na chatrný domek na dně a kdyby nebyl každou noc za vynaložení spousty sil odhazován a vytahován nahoru ve vědrech, brzy by celá jáma splynula s okolím v rovině připomínající povrch pouště. A překvapivě v tomto boji nakonec nalezne uspokojení – když docela náhodou sám objeví, jak získávat z tun vyprahlého písku všude kolem pomocí jednoduchého mechanismu vodu (o čemž dřív neměl ani potuchy, ač písek pečlivě studoval), otevře se před ním najednou celý svět a tento úspěch bez uzardění překonává všechny ty jeho dosavadní kariérní. Tento – zde vnucený – úděl má totiž i druhou stránku. Proti nutnosti neustálé volby, které je člověk v moderní společnosti vystaven a s kterou si dle řady myslitelů nedokáže poradit, nabízí Písečná žena model v podstatě středověký (nebo také totalitární). Jedinec je ukotven v pevném řádu, má své místo, jež může stěží nějak změnit, a jemu přináležící práva a povinnosti. Veškerá odpovědnost za rozhodování je z jeho beder sňata; jeho povinností je se svou novou družkou každý den odklízet písek, který blízká vesnice údajně prodává na stavby, za což dostávají od svých věznitelů pravidelně vše potřebné k přežití. Sexuální objekt už oddychující vedle něj, čerstvou vodu, jídlo, jednou týdně láhev kořalky a cigarety a při obzvláštní píli si časem možná pořídí i rádio. Život je to sice prostý, ale snadno předvídatelný, má jasné zákonnitosti a po splnění svých povinností vždy přijde odměna. Zpočátku muž nechápe, jak může žena takto bídně žít, a snaží se, seč mu síly stačí, ze zajetí uniknout. Existují z jeho pohledu pouze dvě možnosti – z těchto nelidských podmínek utéct, nebo zde zemřít. Jak ovšem čas ubíhá, stále reálnější se ukazuje ještě třetí varianta – přizpůsobit se. Zatímco dlouhé měsíce je provazový žebřík, jediná to cesta ven, vytažen, na konci filmu zůstane jednou (zdánlivě náhodou) spuštěn. Muž vyleze nahoru, v okolí ani živáčka, rozhlédne se... a vrátí dolů, přemýšleje nad zdokonalením svého vodního vynálezu a těšíce se na dítě, jež jeho žena právě očekává. / / / Suna no onna je jedním z vrcholů spolupráce dvou géniú, literárního (Kóbó Abe) a filmařského (Hiroši Tešigahara), který – podobně jakou u Tanin no kao – i po více než čtyřiceti letech od natočení bere dech. Obsahem i formou. (31.03.2008) (menej) (viac)

Počas dvoch hodín, a k tomu ešte takmer i 30 minút, extra (zhliadol som parádny, režisérsky zostrih o celkovej dĺžke 147 min.), som bol mimochodom, ako priam zasypaným, keďže som sa len prizeral - mimoriadne znepokojivým, avantgardným obrazom, kedy som zväčša pociťoval veľmi divný pocit popri svojich vnútorných myšlienkach, ktorých som sa vskutku asi nikdy poriadne nezbavil, a to skrátka akosi ani nebolo v priamom úmysle hlavného režiséra v podaní Hirošiho Tešigaharu, ktorý ma fantastickým spôsobom držal v neustálom napätí a v totálnom vypätí, za čo sa tiež môžem zrejme poďakovať i dvom ústredným protagonistom, a to z jednej strany Eidžimu Okadovi ako entomológovi, a zase na strane druhej i Kjóko Kišidovej, ako povedzme tej Piesočnej ženy, podľa ktorej je vlastne pomenovaný i tento „piesočný snímok” . • Totižto, práve v tomto nehostinnom prostredí, má hlavné slovo predovšetkým ten p-i-e-s-o-k, okolo ktorého sa to v podstate celé sype, vrátane tých „piesočných dún”, a to ani nehovoriac o tom samotnom „bode epicentra”, čo predstavuje ďalšia „piesočná diera” a do nej umiestnená daná chatrč, do ktorej sa nechala chytiť nasledujúca ľudská korisť, o čom sa môže hneď presvedčiť i sám divák, keď si čoskoro rýchlo uvedomí, v akej nezávideniahodnej situácii sa hlavná postava nachádza...? Čo myslíte, je tomu v skutočnosti tak? • Normálne by som povedal, že už úvodné titulky by si zaslúžili pochvalu samu o sebe, pretože mi ponúkli ideálnu možnosť, ako sa čo najlepšie nastaviť na vstrebanie tohto extrémne náročného počinu, ktorý sa jednoznačne s nikým nemazlí, až vám dopredu hovorím, zároveň vás i varujem, že toho piesku budete mať po vyše hlavy, pričom sa niektorým divákom z tohto „filmového zážitku” môže spraviť až tak nevoľno, že to budú chcieť čímsi narýchlo spláchnuť, tak je to strašne vyčerpávajúce, no, ale, či vonkoncom do konca vydržíte? • Jedná sa asi o takúto spleť konštelácií, čo sa teda týka toho, čomu by sa mal venovať tento pozoruhodný film: a). Spočiatku tu cítiť prítomnosť komplikovaných, medziľudských vzťahov, ako vo filmoch pod taktovkou Ingmara Bergmana, ktoré tu budú napokon prevládať? b). Miestami som zas pozoroval klasický prístup, ako z väzenského ovzdušia, kedy postava pre zmenu špekulovala nad tým, ako „vziať nohy na plecia” . c). Taktiež niečo na spôsob drsnej reality šou: Kto prežije. d). Rovnako si vystačíme i s minimom priestoru, z čoho sa zvyčajne vytvára nadštandardná, minimalistická atmosféra, ktorá by sa dala doslova krájať, a súčasne sa do nej zakomponujú i dva ukážkové, herecké výkony, zväčša dominujúce pred kamerou Hirošiho Segawu, no občas sa do diania prikmotrili i antagonisti, ak ich tak mám vôbec nazvať, ktorí majú predsa trochu zvláštny zmysel pre humor... • Réžia je tou najsilnejšou stránkou, ktorej by ste mali venovať oveľa zvýšenú pozornosť + všetko, čo s ňou následne súvisí, čo som spomínal už o pár riadkov vyššie. A záver je snáď naprosto zahalený rúškom tajomstva. Vyskúšajte si tento „kinematografický klenot”, či vám napokon sadne, no nie je vhodný pre každého konzumenta?! (23.01.2023) (menej) (viac)