Lady Snowblood

Skupina padouchů přepadne manžele - manžel je brutálně zavražděn, žena několikrát znásilněna. Pomsta má však netradiční podobu, protože ačkoliv se znásilněná žena jednomu z padouchů pomstí, rozhodne si nechat "udělat" potomka, aby se mohl mstít za ni. A tak když krátce po porodu zemře, její dcera se stane nástrojem pomsty - ve skutečnosti ničím jiným než nástrojem ani není. Projde přísným výcvikem a stane se z ní stroj na zabíjení, spíše terminátor s mečem než člověk. Jde od padoucha k padouchovi, a když je tento náhodou mrtvý, případně se zabije krátce před jejím příchodem, jako by musela mít pocit, že ho skutečně zabila. V případě hrobu ranou meče poškodí náhrobní kámen, pokud se padouch zabil před jejím příchodem, přetne jeho mrtvé tělo v půli. Paradoxně nemá ke svému jednání žádnou skutečnou motivaci - jí nikdo neublížil a vzhledem k výchově, kterou prošla, ani nemůže vědět, co rodičovská láska je (rodiče ani nikdy nepoznala). Nelineárně (v kapitolách) vyprávěná Lady Snowblood je typickým představitelem exploatačních japonských filmů osmdesátých let - rychlé transfokace, krvavé atrakce, samoúčelné efekty (dvojexpozice s komiksem; zrychlování a zpomalování). (13.01.2006)

Hlavní hrdinka byla počata z pomsty a také jejím jediným důvodem pro život je osobní msta, která bude hodně krvavá. Už od dětského věku byla trénována k zabíjení a pomstě své rodiny. Nepolevit, neustoupit, neodpustit a zabít. Životní poslání Yuki je maskováno její krásou a jemností, ale zdání klame a stává se usudovým pro všechny padouchy. Začátek je výborně protkán dramatickými vzpomínkami i nelítostným výcvikem mladé Yuki. Dotváří divákovi pochopení, proč musí zabíjet. Scény po celé délce filmu jsou pěkně nasnímány a akční scény vypadají věrohodně (až na tu krev). Konec ale nějak vychladne a je rychle odbyt - vypadá až nepatříčně lacině a interiéry uměle. Škoda, čekal jsem větší gradaci. I tak je to ale pořádný japonský exploitation film, který i na svůj rok vzniku, pořád funguje. (04.11.2013)

Najkrvavejší samurajský film aký som zatiaľ videl (ale pravda je taká že som ich až toľko nevidel). Prirovnávanie k Tarantinovmu Kill Bill je namieste pretože si do svojho opusu s tohoto filmu vypožičal až nepekne veľ. Ako nápad tak aj samotný ústredný motív hudby a konštrukciu deja vyrozprávanú v kapitolách. (Je toho dosť.) Na rok 1973 sú tu extrémne vydarené krvilačné scény pri ktorých až prehnane striekajú z protivníkov litre a litre realisticky vyzerajúcej krvi. Nechýba sekanie končatín, štýlové samurajské postoje seky a mnoho iného. Scéna pri ktorej obesenec prišiel o pól trupu či boss o dve ruky naraz ma dostali. Jediné čo troška kazí dojem je dĺžka. Prvých 30 minút filmu vyznie ako obsah predchádzajúcej časti tu by som sa nebál keby išlo o 3 hodinový epos. (15.08.2013)

Ani by mě nenapadlo podívat se na krvavý film o pomstě, kdyby byl vytvořen v jiné zemi než v Japonsku, Kill Billa jsem ale viděla ještě v dětských letech a tehdy mě velmi zaujal. Lady Snow Blood se od něj však liší. Společný mají jen téma pomsty, ovšem zpracování a atmosféra je zcela odlišná a u mě jednoznačně vítězí Lady Snowblood. Ani chvíli jsem se nenudila, příběh je podán velmi poutavě a nejde tam jen o nějaké boje, ale také o lidskou čest a vlastní sny. Krev a krutosti jsou tam sice k vidění víc než dost (i když méně než v Kill Billovi), jenže naproti verzi od Quentina Tarantina nepůsobí tak počítačově a ani realisticky a i v tom spočívá kouzlo starších filmů, kdy se lidé nespoléhali na počítačové efekty, nýbrž na vlastní úsilí a vynalézavost. Zpočátku to na mě působilo úsměvně a tím si mě film získal. Poetické názvy epizod a povedené dialogy, sympatická představitelka hlavní role a působivé ztvárnění, které někdo, zvyklý na „dokonalé“ počítačové zpracování, asi neocení, jsem si však užila. (25.09.2010)

Sněhová vločka dopadající na tvář novorozence odsouzeného k životu zasvěcenému odplatě. Poetika nerozlučně spjatá s krví a smrtí. Motiv, který je v japonské kinematografii častější než černoch v americkém filmu. Procházka s krvavou Sněhurkou, která kdysi vstoupila do vlhkých snů dospívajícího Tarantina, kde kromě ústředního motivu pomsty nezbývá místo pro nic jiného. Nejde o uvěřitelnost, koneckonců výcviku k oné nenávisti je věnována jen kratičká epizoda, nejde o příběh, ten je načrtnut v jediné přímce, záleží jen na utišení bolesti a uspokojivém zasunutí nabroušené čepele do těla provinilcova. Pohledně zpracované haiku, ale kult? Nevím. (26.12.2016)