Kamenná svatba

Dvě povídky spojuje předloha, prostředí hornické vesnice (může za to údajně kameraman Demian), přítomnost smrti a estetizující, kontrastně černobílá kamera. Fefeleaga sleduje ubíjející boj o přežití ženské hlavy vymírající rodiny. Nadčasová a plošná témata smrti a existencialismu se odvíjí v meditativním tempu. Mizanscéna, symboly a v neposlední řadě doprovodná píseň jsou výmluvnější než dialogy. Bílý kůň je vyměněn za svatební šaty, propast pod koněm se mění v propast smrti mladé dívky. Opuštěnost kočárku a časté návštěvy hřitova dávají tušit někdejší početnost rodiny... Druhá povídka Svatba je světštější a paradoxně zároveň svátečnější, každodenost je zapomenuta a přichází čas úniku do svatebního veselí. Nevěsta je provdána za bohatého majitele zlatého dolu, miluje ale hudebníka, se kterým si naplánují útěk. Jejich společné štěstí je vykoupeno zbytečnou smrtí vojenského zběha, který se k hudebníkovi náhodně přidá během cesty na veselku. Tragika není tak drtivá jako v prvním příběhu, naděje je nicméně notně rozředěna. (12.02.2013)

Dvojice filmových povídek na motivy próz Iona Agârbiceanu zpracovala dvojice režisérů Mircea Veroiu a Dana Piţy v podobném stylu, ovšem s odlišnou náladou a rytmem. První povídka ‚Fefeleaga‘ vypráví tísnivý příběh o žalu matky s nemocnou dcerou stíhanou rodinnými tragédiemi. Tíživost její situace je znázorněna záměrně strohým vyprávěním. Příběh plyne převážně ve velkých, vyprázdněných, statických výjevech, jejichž prázdnota je umocněna situováním drobných nebo osamělých postav do rozlehlých, opuštěných prostranství. Existence širšího světa rozkládajícího se za rámem filmového obrazu je připomenuta jen úsporně volenými ruchy, které  tak paradoxně podtrhují izolovanost postav uvnitř záběru. Tyto stylistické strategie pevně ukotvují diváckou perspektivu do subjektivního vnímání světa ústřední hrdinky a dávají nám plně pocítit její osamělost, vyčerpanost a závěrečnou rezignaci. Druhá titulární povídka ‚Svatba‘, vypráví o ironickém zvratu štěstěny mladého dezertéra a taktéž se odehrává ve velkých výjevech. Tady ale tempo vyprávění nezpomalují, nýbrž mu dodávají energii. To je dáno jednak energickou diegetickou hudbou, jednak pečlivým inscenováním velkého množství tančících hostů na svatební veselici zachycené ve velkých celcích s velkou hloubkou prostoru. Těchto kompozičních postupů je ale i chytře využito k vedení naší pozornosti. Mladý dezertér se totiž přidává k potulnému hudebníkovi, který na svatbě vystupuje. Jenže zatímco dezertér i svatební hosti jsou si užívají hudby a tance, vyprávění skrze pečlivé obrazové kompozice vede naši pozornost k nevěstě a hudebníkovi, kteří si přes dav hostů vyměňují významné pohledy. Zároveň dostáváme vodítka k tomu, aby nám bylo jasné, že mladá nevěsta nevstoupila do svého sňatku zcela dobrovolně a že ke svému ženichovi nechová mnoho náklonosti. Tyto informace se přitom nedozvídáme skrze dialogy, ale buďto skrze minimalistické herectví anebo skrze vnitrozáběrové srovnání různého chování nevěsty, ženicha a jejich rodin. (28.10.2023)

Obe poviedky sa zasadené do rovnakého prostredia, kým tá prvá je sociálnou drámou o chudobnej žene a jej deťoch, druhá rozpráva o hudobníkoch na svadbe bohatého gazdu a láske dvoch mladých ľuďoch. Režiséri vzdávajú hold rumunskej dedine, istým spôsobom romantizujú ťažký život, neboja sa používať lyriku a poetiku a predovšetkým hudobné motívy. (15.07.2019)

Veroiova první povídka je sice drsná, vizuálně krásně natočená ve viditelně komponovaných záběrech-obrazech, ale taky nudná a s předvídatelným dějem. Pitova druhá je ale výborná, živá, dynamická a překvapivá (tím vším tak kontrastuje s tou první), vesnické drama s hudbou a tancem se podobá slovenským (některé motivy připomínají první povídku Zbehovia z Jakubiskova Zbehovia a pútnici) nebo jugoslávským filmům. (25.06.2008)

Zaznělo tu v recenzích celkem vše co mě napadalo. Pár věcí navíc přeci jen: oba ty filmy mají poetiku spíš padesátých let, respektive v nich vidím poučení Iljenkem a Paradžanovem. Otázkou je, nakolik ve východním bloku zbývalo území etnografické filmařiny jako prostor pro vyjádření méně optimistických stavů. Poetika je v obou velmi dřevní - oholená je výprava (staré panenky a evokace zašlých podob secese je konstanta mnoha východoevropských filmů té doby), do dřeně oholená je hudba (zpěvák velmi připomínal Věcheta z pozdější Wajdovy Veselky). Podobný princip hudebních komentářů má Petrovićovo Brzy bude konec světa - tam je vlastně i podobně realizované "balkánské" násilí. Podobně pradávnou atmosféru má i Angelopoulosův Alexandr Veliký. V první povídce se mi připomněla Sirového Smuteční slavnost a obrazem ostatně i Kočár do Vídně - prostě žena a kůň. Oba filmy jsou velmi temné, moc naděje v temné době nedávají. (15.12.2022)