Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

William Shakespeare na nich spáchal strašlivý hřích. Z nicoty je náhle přivedl do světa, kterému nerozumí (ale občas se jim do úst derou podivné cizí repliky), do světa, který se nechová podle pravidel logiky. A ti dva ani nevědí, který je který, ale nebylo vám to při sledování Hamleta vlastně jedno? Zkrátka: Stoppardův mistrovský divadelní apokryf, který si pohrává se shakespearovským obrazem světa jako divadla a rozprostírá ho do absurdního rozměru divadla v divadle v divadle (viz. loutková scéna, která ještě posiluje rafinovanost Hamletovy hry s králem). Humor Stoppardova dílka je suchý a černý jako kašel, výkony Rotha i Oldmana padnou jako prdelka na nočník. Navíc jazyk divadelní hry/filmu může co do hravosti směle soupeřit s jazykem mistra ("slovní tenis" obou hrdinů je jeden z nejbrilantnějších dialogů, které jsou ve filmu k slyšení). Parodie ve svém žánru rovná dokonalostí Hamletovi. Skvělé, vtipné, intelektuální a přitom nepovýšené! (01.02.2004)

Nebudu to hodnotit, ale zhruba do poloviny jsem se ukrutně nudil... A nedokoukal.. Oldmana i Rotha mam rád a oni jistě odvedli to nejlepší, ale mě to zkrátka absolutně nic neříká. Navíc, Shakespeare mě nikdy nezajímal. Vim, že existoval, že to byl španělský politik a básník, který si občas přivydělával prodejem vánočních kraslic, že byl upálen na hranici na ostrově Elba, kam byl vyhoštěn a kde byl vězněn spolu s Napoleonem a Mussolinim od roku 521 do roku 693, ale to je tak všechno, co vim... (08.07.2012)

Ty dva se nějak ocitli a od té chvíle se snaží hrát svou roli. Nevědí proč, nevědí jak. Sice tomu, co se děje, vůbec nerozumí ( já také ne ), ale snaží se splnit úkol. Dvě vsazené postavy do Hamleta, které popisují Hamleta z jiného pohledu. Výborné slovní hříčky mezi Timem Rothem a slaboduchým Gary Oldmanem. Velice vtipné vsuvky, když Oldman během filmu jen tak skoro na něco přijde i když k tomu v historii vynálezů/zákonů není předurčen ( těleso ponořené do kapaliny, Newtonův zákon, letadlo ... ). Bohužel film je dosti chaotický a délka filmu je až moc na takovou myšlenku, přesto zajímavý počin plný otázek. (01.08.2010)

Naprosto brilantní. Stoppard vystavěl geniální film (resp. divadelní hru) a tom co se odehrává za scénou. Syžet "Hamleta" je doplněn fabulí "Rosencrantze a Guildensterna", kteří jsou ale v čase (přesun do Ernslinu a na loď), prostoru (jejich neustálé "chození v kruzích" , které je udržuje těsně za scénou, tedy za prostorem kde se odehrává "Hamlet") i ve vlastních replikách syžetem vlečeni. Konfrontace s bezejmenným Hercem, jímž předkládaná pravidla, jejichž důsledkem je i jejich smrt odmítají přijmout, a jen v náznacích se pak vyjevuje stín autora, nebo snad jeho absence a pouhá fatálnost textu, který "je takto napsán", bez odkazu k autorovi a tak i bez možnosti odvolání. Střetávání Herce ("jediný předpoklad naší existence /je/, aby se na nás někdo díval") s postavami, neustálá stylizace prostředí do jeviště, hra ve hře hře - Rosencrantz & Guildenstern Are Dead je bravurní dekonstrukce dramatické formy podaná nesmírně zábavným způsobem; dialogy jsou o to úchvátnější, že Stoppard kombinuje shaespearovskou angličtinu v "Hamletovi" se současnou v "Rosencrantzovi a Guildensternernovi". "Člověk, který mluví rozumně sám k sobě, není o nic šílenější než člověk, který vykládá nesmysly jiným." (06.11.2007)

Z celého námětu čiší láska k divadlu. Ale také slovním hříčkám a hříčkám obecně. Nápad vzít z Hamleta dvě nejvíce zanedbatelné postavy, avšak s nejtragičtějším koncem, a nechat jim nejen hlavní role, ale navíc je nechat meditovat o své existenci, důvodu existence a nakonec o smrti, je dokonalý. Umožňuje na tomto půdorysu nejen hru divadla v divadle (a to oboje posléze jako hru na třetí ve filmu), ale trefné komentování dnes již poněkud zkostnatělé hamletovské klasiky, kterou všichni znají snad nazpaměť. Přitom oba - i když vlastně nevědí, jak se který jmenují, protože v Shakespearově hře to také není dáno - mají své odlišnosti. Jeden se snaží na vše jít vědeckou, až detailní metodou, a dá se říci, že je prototypem vědce nebo vysokoškolsky vzdělaného člověka, který se soustřeďuje na detaily, avšak uniká mu podstata nebo celkový obraz. Druhý na vše jde intuitivně a jeho fyzikální objevy mne po celý film velmi bavily. Nejlépe je to asi znát ve scéně, kde přemoudřelý medituje, kde by se asi mohlo v této chvíli nacházet Slunce, podle něhož by poznal světové strany a podle toho, kolik je hodin a odkud jde vítr, na což mu druhý odvětí: „A proč nejdete ven a nepodíváte se?“ Rovněž se mi líbilo, že obě postavy jsou pojaty podobně jako Werichovy a Voskovcovy postavy, komentující daleko důležitější historické dění kolem sebe, případně špílcující na předscéně, a dost možná, jestli si z nich Stoppard, rodák ze Zlína, nakonec i nebral jistý předobraz. A ona láska k divadlu je zde dovedena do dokonalosti rekonstrukcí shakespearovského pojetí divadla (včetně faktu, že i ženské role hráli muži), a dojde i na loutkové divadlo. Plus všechny takové ty „druhotné“ nápady, jako že divadlo je někdy reálnější než život a má mnoho tváří a podob. Celý ten jemný humor, jakým je film podaný (už třeba jen úvodní, krásně absurdní rozjímání o principu pravděpodobnosti), příjemně pobaví, člověk se zde neřehtá, ale má stále pobavený úsměv na tváři. (Skvělá je v tomto ohledu scéna vysvětlování „starý si myslí, že ji miluje“.). A jinak je zde tolik paralel a podobenství, že by mi komentář nestačil. Včetně toho nejokatějšího, jestli i my nejsme postavy v nějaké předem napsané hře neznámého režiséra, kdy absolutně nechápeme, co se kolem nás děje a k čemu směřujeme - tedy kromě toho režiséra, který to ví. (02.01.2020)