Svetlo nádeje

Světlo a tma, obyčejní lidé, jejich radosti i smutek, snění i realita. Ta se odvíjí zejména od toho, že rodina podnikatele Otty Franka je židovská. Těm bylo postupně zakazováno nejen podnikat nebo se účastnit společenského života, ale moc dobře víme, co následovalo… Přitom nejprve uprchli před nacismem z Německa do Amsterdamu. Když bylo i Nizozemsko okupováno, ocitli se znovu v nebezpečí. Přes dva roky se od července 1942 ukrývali v tajných místnostech kancelářské budovy hlavy rodiny… a jejich osudy jsou nám předkládané z nezvyklého úhlu, přičemž hlavní postava musela sama projít obtížným začleněním v cizí zemi: místy lehkomyslná, jindy bystrá, pokaždé temperamentní sekretářka Miep. A nejde jen o rodiny Frankových a van Pelsových. Společně s manželem pomáhali na mnoha úrovních a zároveň hledali způsoby, jak se vyhnout nacistům. Oba se nehodlali dívat jinam, nicméně z jejich životů se stal seznam starostí. Výsledek je výborný. Nápaditý, skvěle zrežírovaný i zahraný. Neustále jsme každopádně svědky momentů vzdoru, humoru a vytrvalosti, ale já bych uvítal zejména víc vzteku či hrůzy. Prostě tu a tam měli jít tvůrci víc na dřeň, ukázat víc syrovosti a surovosti, nacisté byli jednoduše spojováni s neuvěřitelnými zvěrstvy, které se do určité míry měly (dle mého) do série promítnout. Bel Powley je každopádně ve svém výkonu výborná, nejen díky pronikavým modrým očím a neochvějnému odhodlání. Joe Cole je divákům přece jenom známější (gangsterská sága Gangy z Birminghamu i moderní Gangs of London), jejich vzájemná chemie funguje na výbornou (i třeba v obyčejné vaně). Ač válečný Amsterdam, několik týdnů se natáčelo v Praze. Zajímavá je proto i role, respektive účast herce Lieva Schreibera. Sic Američan, má i ukrajinské či polské předky. V Česku již natočil několik historických projektů, včetně dramatu, v němž se mladík rozhodne vypravit na Ukrajinu po stopách svých židovských předků. (22.08.2023)

Světlo a tma, obyčejní lidé, jejich radosti i smutek, snění i realita. Ta se odvíjí zejména od toho, že rodina podnikatele Otty Franka je židovská. Těm bylo postupně zakazováno nejen podnikat nebo se účastnit společenského života, ale moc dobře víme, co následovalo… První díl startuje v roce 1933, kdy poznáváme místy lehkomyslnou sekretářku Miep, žijící v rytmu vlastních názorů a se svými adoptivními rodiči. První díl je svižný, až možná místy působí trochu zbrkle. Je tu seznámení se zastydlým intelektuálem (pozdějším manželem) i nekončící výroba marmelád. Každopádně Miep začíná o pár let později, co nacisté vnikli do Holandska, pomáhat svému šéfovi, zatímco Frankovi zanechali doma nepořádek i dopis, který naznačoval, že prchli do Švýcarska. (08.08.2023)

„Na tvém štěstí nezáleží. Ani na mém.“ – „Když strávíme válku nešťastní a nedovolíme si prožít trochu radosti, nezvládneme to.“ – „My, jako ty a já? Nebo my, jako lidstvo?“ Bel Powley je ve svém výkonu výborná, nejen díky pronikavým modrým očím a neochvějnému odhodlání. Bez mrknutí oka lže (pro dobrou věc), je bystrá a temperamentní. Joe Cole je divákům přece jenom známější (gangsterská sága Gangy z Birminghamu i moderní Gangs of London), společně se postupně zapojují do aktů odporu uprostřed stále nepřátelštějšího Amsterdamu. Jejich vzájemná chemie funguje na výbornou (dvakrát jinak ve vaně). Zatímco rodinku v přístavku by potěšil třeba pomeranč, Miep by si přála vyhovět nejen jim, ale i třeba zoufalému doktoru Pfefferovi. (09.08.2023)

„To já jsem královna umění nedržet jazyk za zuby!“ snaží se Miep podpořit svého zaměstnavatele, kterého roky vydírá jistý zmetek, kterému chybí peníze pana Franka. Právě Miep minule pomohla zoufalému doktorovi a nadále hledá způsoby, jak se vyhnout nacistům, ale další „úkoly“ pořád přicházejí. Třeba co s dvěma malými židovskými sourozenci? Její Jan má řešení, protože se mu daří upevňovat svoje vazby na nizozemský odboj (co může být asi tak těžké na vyzvednutí balíčku dokumentů?), o kterém Miep zatím nic netuší. Zaplétá se to solidně. Pokud bych nicméně něco vytknul, tak právě dvě rodiny v tajném přístavku nad kancelářskou budovou by asi neměli tolik ječet. (09.08.2023)

„Vím, že to není moje chyba. Můžou za to nacisti, ale na ně přece křičet nemůžu, že ne?“ Nedostatek prostoru a svobody nahlodává duševní zdraví a pohodu skrytých Židů. Platí nicméně, že by v tajné skrýši nad kancelářskou budovou neměli tak ječet. Blíží se osmidenní židovská Chanuka, a právě u rodin Frankových a van Pelsových i zubaře Fritze Pfeffera moc důvodů k radosti není. Stejně jako u Miep, která nechápe, proč jí manžel lže. Společně se pak ocitnou na večírku pořádaném její letitou kamarádkou, který je ovšem plný nacistů. A oba manželé si stále častěji uvědomují, jak je důležitá sebekázeň a že by si sami měli vybrat, kdy stojí za to bojovat. Neustále jsme svědky momentů vzdoru, humoru a vytrvalosti, ale já bych uvítal i právě víc vzteku či hrůzy. Prostě tu a tam měli jít tvůrci víc na dřeň, ukázat víc syrovosti a surovosti, nacisté byli jednoduše spojováni s neuvěřitelnými zvěrstvy, které se do určité míry měly (dle mého) do série promítnout. (09.08.2023)

Díl s několika ohlédnutími do minulosti. Janovo zapojení v odboji se každopádně prohlubuje, jeho vzdorovité činy už nejsou jen o drobných krádežích. Nicméně nechce slyšet Miepiny prosby, aby se nebezpečné mise neúčastnil. Oba se nehodlají dívat jinam, nicméně z jejich životů se stal seznam starostí. Ač válečný Amsterdam, několik týdnů se natáčelo v Praze. Zajímavá je proto i role, respektive účast herce Lieva Schreibera. Sic Američan, má také ukrajinské či polské předky. V Česku již natočil několik historických projektů, včetně dramatu, v němž se mladík rozhodne vypravit na Ukrajinu po stopách svých židovských předků. Jeho úsporný projev v postavě Otty Franka (který byl mimochodem veteránem první světové války) mě baví. Jen těch emocí mělo být od začátku krapet víc. (15.08.2023)

Neustále jsme svědky momentů vzdoru, humoru a vytrvalosti, nicméně já bych uvítal právě víc vzteku či hrůzy. Prostě tu a tam měli jít tvůrci víc na dřeň, ukázat víc syrovosti a surovosti, nacisté byli jednoduše spojováni s neuvěřitelnými zvěrstvy, které se do určité míry měly (dle mého) do série promítnout. U Frankových a van Pelsových převládá optimismus, z poslechu rádia se dozvídají o vylodění spojenců v Normandii. U Giesových naopak přibývají další starosti: nový soused je nacista, Jan se dostává do několika krizových situací, nicméně jejich odhodlání nespočívá pouze v osmi lidech ukrytých nad kancelářemi pana Franka, ale průběžně pomáhají i vnoučatům své bytné, vysokoškolákům, zdravotním sestrám či nemluvňatům… (17.08.2023)

Z Německa uprchli před nacismem do Amsterdamu. Když bylo i Nizozemsko okupováno Německem, ocitli se znovu v nebezpečí. Přes dva roky se od července 1942 ukrývali v tajných místnostech kancelářské budovy hlavy rodiny Otty Franka… a jejich osudy nám i po tolika letech připomínají hrůzy minulosti. A je zajímavé, že je nám vše předkládané z nezvyklého úhlu, přičemž hlavní postava musela sama projít obtížným začleněním v cizí zemi… Zásahy nacistů v Amsterdamu se stupňují, což Miep na vlastní kůži zažije. A právě té pomůže, že má rakouský přízvuk. Mimochodem pod sérií je podepsané tvůrčí duo Tony Phelan a Joan Rater, kteří stojí produkčně, scénáristicky i režijně za řadou epizod podstatně rozjívenějších a modelovějších Chirurgů. Finále je za rohem. (17.08.2023)

S kabelkou plnou peněz vkráčí do nacistického sídla, za osvobození Frankových znovu udělá cokoliv. Spoléhá na nacistického úředníka, který projevil lítost. Už na začátku na ni okolnosti a Frankova rodina naložily zatraceně náročný úkol, ani po letech ovšem nepolevila… Spojenci totiž stále nepřicházejí a tulipánová polévka je určitě nevytrhne. A hledání přeživších obyvatel přístavby je stále zoufalejší. Je škoda, že „pořádné“ emoce přicházejí až s poslední epizodou. Bolestem srdce se neubrání bytná manželů, když vidí, co se stalo s její rodinou, silněji pak logicky zasáhnou postupné zprávy o osudu rodin van Pelsových a Frankových. Silný příběh o lidskosti. (18.08.2023)