San Babilo 20 hodín

Na rozdíl od mnoha jiných italských filmů 70. let s politicko-mafiánským pozadím tenhle je k divákovi aspoň solidní v tom, že má jasnej konec. Za sebe říkám, že fašisti nebo komunisti, všechno stejná pakáž, takže tady celkem není komu fandit. Úplně na zabití je ta zrzavá Lalla, která si nejprve na požádání bez skrupulí zasouloží, aby pak už jenom dělala problémy. Její dějová linka mi do celkovýho vyznění filmu nezapadá a její úkol v samotným závěru mohl klidně převzít kdokoliv jinej. (22.09.2017)

Film zachycující tzv. "anni di piombo" ("léta olova"), italské období kulminující v 70. letech, zlatá léta politických vražd, terorismu, pouličních válek extremistů atp. Film, jenž šel do v Itálii do kin zhruba půl roku poté, co byl na podzim 1975 zavražděn Pasolini. Ten o "hrdinech" (ale nejen o nich!) tohoto filmu napsal: "Děti kolem nás, hlavně mládež, adolescenti, jsou skoro samé zrůdy. Jejich fyzické vzezření je téměř děsivé, a když není děsivé, je protivně nešťastné. Příšerné kožené oděvy, karikaturní účesy, vyhaslé oči. Jsou to masky jakési příšerné barbarské iniciace nebo pilné a nevědomé integrace, nevzbuzující soucit. (...) V nejhorších případech jsou to opravdoví kriminálníci. Kolik jich je? Ve skutečnosti by to mohli být všichni. V partách mladých, které potkáváme na ulici, by všichni mohli být zločinci. Nemají v očích žádné světlo, jejich rysy jsou napodobeninou rysů robotů, bez stopy osobního, jež by je vnitřně charakterizovalo. Jejich mlčení může znamenat nesmělou žádost o pomoc (jakou však pomoc?) nebo bodnutí nožem. (...) Bez ohledu na vyšší školní vzdělání a zlepšenou životní úroveň klesají zpět na úroveň primitivní neotesanosti. (...) Neumí se smát či usmát. Umí se pouze křenit a pošklebovat." (Zuřivý vzdor, s. 105-106.) (14.12.2013)

Příznám se, že když byl tenhle film nový, utkvěla mi v paměti především ta holka. Něco takového se opravdu hned tak nevidí. --- Příběh jednoho dne života neonacistické mládežnické bojůvky je výrazně politické dílo. Kulturní revoluce šedesátých let se převalila z univerzitních aul do médií a skoro všude je ovládla. Podle toho film vypadá, je řádně „společensko-kritický“, tj. tendenční. Přesto je zajímavé sledovat, jak intenzivně tehdejší mládež a veřejnost v Itálii prožívala střet mezi socialismem nacionálním a marxistickým. Oba proudy vzápětí sublimovaly v jediný univerzální eurosocialismus a nastala všeobecná duchovní otupělost. Tak teď nevím, co z toho je lepší… (05.09.2011)

Carlo Lizzani bol špecialistom na podobný typ filmov. Jeho hrano-dokumentaristický štýl mu priniesol uznanie, jeho filmy sú neúprosnou sondou do života Talianska konca 60-tych a celej dekády 70-tych rokov. V tomto prípade si vzal na mušku zlatú mládež, ktorí sú sfanatizovaní fašistickou ideológiou. Celý príbeh sa odohráva v priebehu 20-tich hodín na milánskom námestí San Babila. Scéna spontánneho pochodu mladých fašistov po námestí je filmárskym klenotom. Morriconeho hudba je opať skvelá, kamera vynikajúca. Keď sa film premietal v našich kinách v roku 1980 hneď na mňa zaposobil a bolo tomu tak aj teraz. Zvyšujem hodnotenie na maximum. (25.05.2016)

Poté co Dionysos **** uvedl komentář od P.P.P., přidám jen vidění Umberta Eca (Foucaultovo kyvadlo): Začíná to "Tipico di quei tempi: corteo non autorizzato... Typické pro onu dobu bylo, že demonstrace nebyly povoleny, a pokud se nic vážného nestalo, policie jen byla jen ve střehu a kontrolovala (četné byly i uzemní kompromisy), aby levice nepřekročila některé pomyslné hranice vytýčené ve středu Milána... Jedna strana Augustova náměstí a celé náměstí San Babila bylo sídlem fašistů.Pokud tyto hranice někdo překročil došlo k incidentům, ale jinak se nedělo nic; stejně jako při krocení lva. (02.03.2018)