Cesta

Nejoceňovanější film Yılmaze Güneye (i kdy de facto režírovaný jeho dlouholetým přítelem a asistentem Şerifem Görenem) je mistrovským dílem tureckého sociálně-kritického proudu, které vyniká svou silnou sugestivností a tíživostí. Snímek přitom na povrchu vyznívá spíše chladně a odtažitě; emoce a konflikty z něj nečpí, nýbrž hrozivě bublají pod povrchem. Yol je plný (do různé míry nápadné) symboliky a jakoby skicovitého podání postav i jednotlivých příběhů, na které se divák musí soustředěně napojit a domýšlet si k nim to, co není vyřčeno explicitně. Hlavní motiv je ovšem zřejmý - Güney nám říká, že jeho hrdinové nejsou ani ve světě mimo věznici svobodní, neboť na každém kroku naráží na bariéry přežitých feudálních tradic, náboženských příkazů a polofašistického režimu nastoleného vojenskou juntou (vzpomeňte si na ten zkroušený výraz, se kterým jeden z hrdinů pohledné na zeď, kde vedle sebe visí plakáty zakladatele Turecka Mustafy Kemala Atatürka a tyrana Kenana Evrena). (Následují lehké spolilery:) Ze všech těchto stan na postavy padá útlak, který jde proti jejich přirozenosti - Mehmet a jeho žena nemohou ukojit své touhy na toaletě ve vlaku, protože se na ně okamžitě vrhne dav rozlícených spolucestujících, Ömerova rodina nemůže truchlit nad smrtí jejího člena, neboť se obává msty žandárů a Mevlütovy pokusy o romantické rande s mladičkou snoubenkou jsou sabotovány slídivými ženami od hlavy až patě zabalenými do čaršafů (tohle zřejmě ten úplně nejprostší symbolický obraz z celého filmu). Nechybí samozřejmě i poukazování na hrozivé podmínky, v nichž jsou nuceni žít Kurdové - ať už jde o záběry ze slumů v Diyarbakiru či zaostalé kurdské vesnice u syrských hranic, nebo pohnuté osudy některých postav. Zejména do postavy Seyita ovšem scénárista a "dálkový režisér" zároveň skryl určité známky naděje. I Seyit podléhá okolnímu společenskému tlaku, ale je navýsost zřejmé, že tak nečíní rád. A i když jeho vzepření přichází pozdě, není vyloučené, že jím předal cenný příklad svému synovi... (30.11.2010)

Prožívat naplno tvrdé a dojemné příběhy lze i vzdor exotickému (sociálnímu) prostředí – Cesta toho jest navýsost povedeným důkazem. Výborný, sic stále ještě nedokončený film, kterému je mi skoro až líto nedat plný počet. Na závěru filmu se prý ale již pracuje, takže jsem upřímně zvědav, jestli ve skutečném finále bude má bytost otřesena výrazně. (02.07.2013)

„Některé věci se říkají těžko. Jsou těžké na vyřčení i na pochopení.“  Mám to s tímto filmem také docela těžké. Když jsem ho viděl poprvé asi před měsícem a půl, rozhodl jsem se nechat více doznít dojmy a podívat se ještě jednou. Dnes jsem se díval. Nevstřebává se snadno, spíše o to hůř, když se ještě našinci pletou tak podobné tváře snad všech dospělých mužských i ženských postav z řad Turků a že jich je! Sám bych tuhle Cestu označil za jeden z nejnáročnějších snímků, co jsem viděl (vedle některých Tarkovského filmů včetně Stalkera, na kterého jsem si tu občas vzpomněl). Dokud film vypráví příběh cesty několika vězňů na dočasné svobodě během svátků a setkávání se s rodinou, je to díky mnoha scénám, atmosféře jízd vlakem či autobusem (včetně různých zastávek a nočních cest) a také v pozadí znějící hudbě silný a podmanivý zážitek. Když se jeden z nich dostane domů a setkává se před barákem svého rodinného obydlí s ozbrojenou stráží, je to pocitově vcelku zdrcující... Když se v pozitivní chvíli před očima hrdiny objeví bílý cválající kůň na zelené louce, zatímco později sledujeme výjevy s těžkým broděním se stejné postavy velkým sněhem s tím koněm coby "povinnou" zátěží, vnímal jsem působivě zachycený kontrast mezi krátkou představou vězně o svobodě a temným procitnutím v těžké realitě. Ale když se v poslední půlhodině film překlopí do série různých výjevů, linek na přeskáčku, flashbacků a co já vím, čeho všeho (včetně častých výkřiků "Seyite!"), začal jsem se v dalším sledu celé této cesty opět ztrácet a vyvrcholení mě neuhranulo (spíše jen deprimovaně rozladilo). Tak mi nezbývá než hlásit, že je tahle cesta pro mě ve svém konci uchopitelná a nejsem si jist, nakolik šlo o záměr... přesto dávám 4. hvězdičku vzhledem k silnému zážitku a nezapomenutelné atmosféře z většiny filmu. [70%] (15.11.2022)

[2,5*]     Dramatické príbehy piatich väzňov, pričom každý z nich odkrýva nejaké ohavné stránky tureckej spoločnosti. Jedná sa o ostrú kritiku nezmyselných tradícií, ktoré patria skôr do stredoveku, útlaku náboženského i štátneho. Dlho ma film nedokázal chytiť, pôsobil na mňa dojmom domáceho videa s nesympatickými postavami (ktoré sa mi navyše plietli), z nevábneho prostredia a s nepríjemnou, uši píliacou hudbou (či skôr kvílením). Odpudzovali ma výjavy kreatúr (údajne ľudí), chovajúcich sa ako divé zvery bez známok inteligencie, maličkých detí fajčiacich cigarety, týrania zvierat. Postupne som si ale uvedomil, že tá celková odpudivosť filmu je zámerná, rovnako ako aj ten znepokojujúci, až depresívny duch (výdatne podporený aj hudbou). Film zhruba v poslednej štvrtine výborne graduje a nakoniec ma dokázal pohltiť a aj silne emocionálne zasiahnuť. Je až neuveriteľne, čo všetko sa páchalo a stále pácha v mene náboženstva a akejsi pochybnej "cti". Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (31.08.2022)

I když je celkem vidět, v čem je tenhle příběh silný, že je zde podtrženo, jak problematická společnost je, stejně jako je problematické v ní žít a snažit se žít s lidmi pod dohledem nefunkčního státu, nějak jsem se nemohl přimět, aby mě snímek bavil a abych o něm přemýšlel. Přesto se jedná o velmi kvalitní produkci, která mě akorát neoslovila. (05.12.2015)