Onibaba

Výlet do duše lidi žijících ve válečném samurajském Japonsku, které se viditelně ocitlo v období velké krize. Ani ta však nedokázala vyhnat zlo zakořeněné v člověku. Mistru Shindovi stačí tři lidé, dvě chatrče a velká plocha zarostlá trávou, aby poukázal na to, že člověk je plný démonů, kterých se jen těžko může zbavit. Velmi povedený realistický snímek, který přišel o mých 5* hlavně kvůli své zbytečně dlouhé stopáži (mám pocit, že pasáže zabírající větrem lámanou trávu zabírají alespoň 20% filmu...:o)). (20.01.2010)

Teď se budu asi trochu rouhat, ale pořád musím přemýšlet nad oním plakátovým heslem - "Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář". Všichni uznáváme, že je to myšleno tak, že přepadávat nebohé "pocestné", zákeřně je zabíjet a po smrti ještě okrást je velmi špatné. Také je velmi špatná závist a žárlivost, a ještě je nedej bože, strašení morálkou, peklem a démony. V případě tchýně dokonce můžeme vzít výše uvedené heslo doslova. No, ale na druhou stranu ... neztratily ony ženy lidskou tvář proto, že začaly zabíjet z hladu a ne zbytečně a pro potěšení jako lidé? Také chování tchýně bylo založeno na pudu sebezáchovy - "když odejde, sama nemohu zabíjet". Já bych ze ztráty lidské tváře obvinila spíše jiné: "Potom nás zajali a tak jsme bojovali za toho druhého císaře". A HLAVNĚ - dají se vůbec příběhy ze středověku posuzovat z jakéhosi morálního hlediska? (07.09.2009)

Fascinující! Nějak jsem tušil, že i po letech mne tenhle film znovu chytne. Výborné je úplně všechno - černobílá šerosvitná kamera, minimalistická hudba postavená na bicích nástrojích, táhlých tónech a rozličných zvucích (když dcera spěchá za milencem, zaznívá cukrování hrdliček) i herecké výkony. Velmi vhodně zvolené prostředí - nekonečné moře rákosu, který se vlní v poryvech větru a vytváří svět sám o sobě, voda, co dává život i smrt, a jednoduché příbytky, jež se stávají útočištěm i pastí. Den střídá noc, slunce zase bouře. Dvě ženy se živí tím, že v bažinách dobíjejí zbloudilé či raněné vojáky a jejich zbroj a zbraně vyměňují za jídlo. Venku zuří válka. Válka dvou císařů. Opět se mi vybavily černobílé snímky F.Vláčila, jeho zvláštní poetika, kterou mají filmy společnou. A také Bergmanovy filmy. Člověk, donucený společností zabíjet, aby sám mohl přežít. Podobenství, alegorie. Horor až opravdu na posledním místě - nejde zde o prvoplánový strach, spíše temné mrazení. Zneklidňující film přinášející více otázek, než odpovědí. Místy pomalé tempo může odradit, ale nevadí. Vše spěje nakonec ke zhoubě... (17.05.2013)

Hororové inferno sa nám tu rozpúta až v posledných minútach. Teda hororové z určitého uhlu pohľadu. To pred tým je sondovanie každodenného života dvoch opustených žien, ktorých zárobková činnosť je dokonalo protizákonná ( vraždy, krádeže ). A do toho muž z nástrojom, ktorý ( nechtiac ) obidve poštve medzi sebou. Remeselná stránka snímku je ocenenia hodná a je len veľká škoda, že sa dielo viac zaujíma o psychologickú drámu, než o čistokrvný strašidelný film ( aj keď mnohé pasáže niesu od toho ďaleko ). (19.07.2017)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)