La campana del infierno

Film v některých svých částech jako by z oka vypadl starší gore hororové španělské pecce "La Semana del asesino" především ve scénách na jatkách a částečně i v psychologické proměně hlavního hrdiny Juana, který je právě po 20 letech propuštěn z blázince, kam ho po smrti jeho matky dostala jeho zmrzačená tetička spolu s jejími třemi dcerami poté, co ho neprávem označili za duševně chorého, aby si mohly dělat nárok na jeho dědictví. Muže tato štace poznamená a přivádí jej k šílenství. Po návratu domů do své rodné vesnice čeká na svůj správný čas, mezitím se nechává zaměstnat na jatkách, kde se naučí něco o vnitřnostech a správném porcování, a mrazivá pomsta může začít..! Nečekejte však vyloženě explicitní násilí, hromady mrtvých (ve filmu jen jedna, a to ještě téměř na samém konci!) a potoky krve (snad až na ta jatka) jako u prvního jmenovaného filmu. Film má místy docela slušnou temnou téměř hammerovskou nebo poeovskou vražednou atmosféru, pár šokujících scén (především ta žalářní, která měla za úkol vystrašit a šokovat!) a různých zvráceností (vytažení vlastních očí s důlku, znásilnění, krvesmilstvo!) a v neposlední řadě dobré herecké výkony a to je velmi dobrý základ. Nutno však ocenit i vynikající kameru a vizuální stránku, na druhou stranu někomu může vadit trocha toho surrealismu a experimentování, pomalé tempo spolu s dlouhými divnými sekvencemi, kde se nic moc neděje a které převážně nudí, především v první polovině filmu. Toto je klasický euroshocker, který stojí za to ho vidět, zároveň ale film s velmi stinnou pověstí viz zajímavost. Viděna americká 93minutová verze, rád bych viděl i tu originální, která je o 13 minut delší! (27.07.2010)

Když si Juan na jatkách vybírá výplatu, ptá se ho pokladní, proč chce tak brzy od nich odejít. Juan odpoví - Naučil jsem se dost.- Mimochodem scéna na jatkách je syrová a naturalistická, zvířata jsou zabíjena v přímém přenosu. Je to ale důležité, jelikož obrazy zabíjení se později, v určité chvíli, začnou Juanovi vybavovat. Možná do poslední chvíle není jisté, zda byl Juan skutečně blázen, a proto hospitalizován v blázinci, nebo zda tam blázna z něj teprve udělali. Každopádně teta Marta ho potřebovala mít pod dohledem, jenže on se toulal po Evropě a užíval si života. To jako poručnice a správkyně jeho velkého dědictví nemohla dopustit. Juan ovšem trpěl v ústavu jako zvíře, a tak plánuje vypořádat se nejen s tetou, ale i jejími třemi dcerami, z nichž jednu, Marii, velmi miloval. Po návratu se do něj naopak zakouká jiná dcera, Esther. Syrový a temný snímek v ponurých tónech odpoví až na konci, proč se jmenuje Pekelné zvony. Zajímavý je důraz na detaily - Juan si v úvodu vyrábí masku, později se dívá přes okenní tabuli, po které stéká déšť, a deformuje jeho obličej. Ten je také zdeformován, když se odráží ve víku klavíru. On je to tedy spíše spinet, ale nevadí. Každopádně mi při hře, kdy ho sleduje havran, připomněl V. Price v roli doktora Phibese, což ještě umocnila chystaná bizarní smrt pomocí včel. Krajina, kdy povoz přiváží obrovský zvon, moře tříštící se na útesech, mlha plazící se okolo domu, kopání hrobů, déšť. Jistě se nabízelo prvoplánové násilí, ale brutalita je někde trochu jinde. A kdo by si v závěru nevzpomněl na známou povídku od E. A. Poa... Nahota také nechybí. Snímek především pro příznivce španělských hororů a divných filmů 70. let. (07.12.2023)

Hodně zvláštní, temný a zdařilý film o mladém člověku, který se po propuštění z blázince, kam ho nechala zavřít jeho teta, rozhodne pomstít na ní a na jejích třech dcerách. Claudio Guerín (režie) doslova od počátku do diváka pumpuje pochmurnou a negativní atmosféru a s pomocí kvalitního scénáře je výsledek víc než dobrý. Dojem trochu kazí anglický dabing hlavního hrdiny, jehož hlas mi k jeho postavě vůbec neseděl. Na druhou stranu jeho teta je nadabována na jedničku. (18.11.2007)

Hodně zajímavej a dle zdejšího hodnocení soudě málo známej(jen 26hodnocení) film kterej by si určitě víc pozornosti zasloužil. Ikdyž je pravda, že  z dnešních diváku už asi málokdo tenhle kousek ocení a docení. Za zmínku rozhodně stojí scén z reálných jatek bez příkras. Přesto by divák neměl čekat žádnej krvák. Jinak je to spíš o atmosféře. Zazvonil zvonec a jednoho člověka je konec. Nejen ve filmu ale i doslova. Bell from Hell to byl i pro režiséra Claudio Guerína v poslední natáčecí den spadl z věže, kde točil poslední záběry, a na místě zemřel. Film pak dokončil Juan Antonio Bardem. Jak je uváděno ve zdejších zajímavostech. Slabší 4hvězdy (23.01.2024)

Sympatický mladík Juan, umiestnený do stráženej psychiatrickej liečebne po smrti svojej matky tetou, ktorá sa ho týmto spôsobom rozhodla zbaviť a odstaviť od nároku na dedičstvo po rodičoch, sa po necelých troch rokoch dostáva späť na slobodu. Sebavedomého Juana pobyt za múrmi ústavu nezlomil, ale zocelil. Myšlienka na zaslúženú pomstu ho pohŕdavo ženie stále dopredu. Stal sa z neho zásluhou striktnej, takpovediac až väzenskej starostlivosti vyliečený, logicky uvažujúci človek alebo ešte väčší blázon? Radšej by som sa ho na to nepýtal. Dom po rodičoch, v súčasnosti obývaný práve tetou Martou a jej tromi dcérami, čaká na svojho navrátilca. ### Španielsko-francúzska produkcia nepristúpila pod vedením Claudia Guerína k spracovaniu šialenej pomsty priamočiaro násilne, ale inteligentne, s postupnou gradáciou a vyvrcholením. Postava Juana nie je stelesnením predstaviteľa tzv. maniakálneho vraha, ktorý sa po utrhnutí z reťaze bezhlavo vrhá s nožom v ruke po svojej obeti, len aby dal všetko hneď do poriadku. Juan vie, že ak chce uspieť, musí byť trpezlivý. Sociálna situácia spojená s výdavkami na život a či jeho vnútorné pohnútky, ho zavedú po prepustení z liečebne až za brány miestneho “slaughter–houseu“ – bitúnku dobytka. Režisér sa v rámci scén z tohto prostredia nebráni zobrazeniu ani tých momentov, ktoré u časti obyvateľstva vyvolávajú zhnusenie a odvrátenie pohľadu. Samotný Juan, stvárnený hercom Renaudom Verleym, s tým nemá žiaden problém. Dokonca pod jeho rukou držiacou ostrý nôž zahynie nejaký ten kus v priamom prenose. Kontroverzné zábery ako z mondo dokumentov, neboli v tomto období až takou raritou v španielskych filmoch. Spomenul by som v súvislosti s tým napríklad aj ultimátnu hororovú drámu Eloya de la Iglesia - La Semana del asesino (1971). Existuje však samozrejme viacero verzii filmu “La campana del infierno“, okrem anglického zostrihu (minutáž údajne 93 minút - USA), sú to aj minimálne tri základné (pôvodné) španielske verzie – 89 minútový cut, 91 minútový cut (92 minút ak rátam úvodné informácie distribútora), a 106 minútový full uncut. Len pre informáciu - 91 (/92) minútový španielsky zostrih (videný ten) obsahuje na rozdiel od 93 minútovej USA verzie aj gore zábery skutočného zabíjania zvierat, a to aj napriek menšej minutáži vydania v porovnaní s USA. V Amerike podlieha totiž tento spôsob vizualizácie smrti zvierat zákonu, ktorý podobné zábery nepripúšťa. Okrem týchto a iných šokujúcich scén sa stal film “La campana del infierno“, označovaný aj pod alternatívnym názvom “The Bells“ (“A Bell from Hell“), známy aj záhadnou smrťou režiséra Claudia Guerína v posledný deň nakrúcania a to práve pri tvorbe záverečnej nosnej scény s kostolom. Claudio sa zabil skokom/pádom (nikdy sa nezistila jednoznačná príčina) z veže kostola, na ktorom trónil zvon – pre režiséra doslova “Zvon z pekla“ - “A Bell from Hell“. Záverečné scény filmu preto dorežíroval Juan Antonio Bardem. (12.11.2009)