Horiaci sneh

Film o malé četě vojáků, kteří měli za úkol zdržet nepřítele dělostřeleckou palbou za každou cenu, aby byl nepříteli znemožněn postup na Staligrad. Utrpení z mrazu, hladu a smrti se podařilo režii natočit výborně. Kdo četl o hrůzách a pekle u Staligradu pro obě valčící strany, ví o čem mluvím. Film patří určitě k těm lepším válečným filmům. (07.10.2007)

Pátos kolektívneho hrdinu (všetci sa správajú rovnako, nikto nič nespochybňuje) a sebaobetovania v burácavom hrmení striel. Hviezdička za ukázanie nerovnosti medzi rovnými: Telo mŕtveho politruka (komisára) musí byť za každú cenu odnesené z bojiska, no desiatky tiel obyčajných vojakov môžu hniť na bojisku celé hodiny. Po bitke sa medzi mŕtvolami zadumane prechádza generál, bez akéhokoľvek záujmu o osud tiel. Darmo, nie sú to politickí súdruženkovia, len (s)prostý ľud. Generál samozrejme, v súlade s politickou inštrukciou tvorcov filmu, prejaví svoju ľudskú stránku. Prepustí totiž do ďalšieho boja tankistu, ktorému hrozí poľný súd a takmer istá smrť zastrelením. Ten mu z vďaky vykreše takú prísahu vernosti a udatnosti, že z generálovho zadku po nej netrčí ani len tankistov nos. Jediné, čo naozaj zaujalo a pobavilo bolo záverečné čistenie udelených medailí - rádu Červenej armády, ktoré preživšia hŕstka udatných ocenených vojakov nahádže do kastrólika, výdatne zaleje vodkou a postupne začne z ešusu upíjať. (27.10.2020)

Mám mnohé sovětské válečné filmy rád, a to především pro jejich ochotu nahlédnout do duše vojáka hlouběji, ne pouze jako na hrdinu, geroje, který někoho miluje a doma na něj čeká rodina. Snad bezprostřednější zkušenost ruská národa s válkou napomáhá přesvědčivějšímu zobrazení, než se povětšinou děje na druhé straně Atlantiku (z ní raději nějaký ten Vietnam). Hořící sníh však proti těmto mým očekáváním plně rozhodně neobstál a nepřirozenému patosu se poddal. Což si opravdu filmaři myslí, že hrdinu filmový divák dokáže zahlédnout jen v tom, kdo je v každé situaci s hlavou vztyčenou na smrt, kdo předsmrtně blouzní po nábojích a medaile pro něj pramálo znamená, kdo vše koná bez jediného náznaku obav ve tváři, spíše s výrazem "jsem odhodlán"? Tito asi ano. A dále... Myslí si i to, že pochopení, jak je ta válka hrozná nám nejlépe zprostředkují tak, že vojáci v zákopech budou mudrovat o kráse mírových časů, že na to mají chuť a náladu po dvou letech prožitých bojů? A k tomu ještě ta scéna s Mužem a Ženou, kteří, posíleni láskou k sobě (a nevyslovené Straně), společně střílí z protitankového děla. Slabé ***. (01.08.2009)

I v době tvrdé Brežněvovy normalizace vznikl tu a tam film, který stojí za pozornost. Hořící sníh je jedním z nich. Podobně jako Na západní frontě klid zobrazuje, jak takový klid vypadal. Tentokrát jde o jednu z mnoha veledůležitých lokálních bitev poblíž Stalingradu, kde se za obrovských ztrát přesýpaly hodiny mnoho měsíců. Hořící sníh je klasický válečný snímek, který je sice v určitých momentech poplatný své době, avšak s několika obrovskými výhodami, které ho dělají skvělým. Jednak je to tíživá atmosféra ruské zimy, nedostatku jídla a pití, a všudypřítomné smrti, které se postavy v žádném případě nevyhnou. Další výhoda filmu je potlačení emocionální expresivity (láska, sklíčenost, odvaha) - tolik typické pro ostatní velké válečné filmy - místo toho se film soustředí na samotnou situaci, která nebohé postavy vykresluje mnohem reálněji než extrémní patos (ruský patos je zde minimalizovaný na přirozenou mez). A konečně - je zde stejně jako v Čuchrajově Čistém nebi znázorněno, jak trapné pro obě strany je předávání vyznamenání. Bitva samotná je zároveň skvěle natočena, snímání krajiny a velké celky začleňují postavy do bitevní vřavy, a tak konvenční střet skutečně funguje, jak má, narozdíl od nudných choreografií Ozerových bitev. Působivý snímek. 80% (29.03.2011)

Veľká vlastenecká bitka a jej krajné okolnosti súvisiace s ňou sú rozpracované v tisícok stránok dokumentov, desiatok filmov, či stovkami kníh a vždy sa k nej dá vzhliadať rozdielnym prístupom. Ale vždy pod odľudštenou záštitou sociálneho realizmu je krajne tendenčný, čo sa do surového pekla, akým bol Stalingrad, príliš nehodí. Inokedy naopak, práve niektoré vznešené, dobre koncipované dialógy sú myšlienkovo pestré, bez hudobného podkladu ich navyše počuť veľmi hlasito. Troška ubrať servility, viacej narábať s obrazom či s nepríjemnými zvukovými efektami, ktoré umne dotvárali priestorovú paniku a bolo by to super. Potenciál rozhodne veliký! Stalingrad z roku 1993 je o čosi kvalitnejší, tiež ale mohol lepšie zapracovať štrukturovaním vizuálu ako nástrojom formálneho rozprávania. Tam však rozhodli viaceré iné faktory, ako napríklad box office a centrálne neprehľadná os priamo zúčastnených postáv, ktoré mali byť hnacou silou vnútorného zbližovania sa s divákom. (15.05.2015)