Hilary a Jackie

To fidlikanie dve hodiny liezlo na nervy. Aspoň keby tam občas zmenili pesničku, tak to vyzerala, že svetoznáma violončelistka hrala furt len to isté. Kvalitný výkon Watsonovej v nudnom príbehu a ani ten koniec to nezmenil. Mnoho ľudí už zomrelo na smrteľné choroby, v tomto to nič nebolo výnimočné, akurát v prizvukovaní sesterskej lásky, ktorá by však mala byť samozrejmosťou. (26.04.2019)

K životpisnému filmu o Jacqueline Du Pré a její sestře (a několika bezvýznamných zaměnitelných mužských) mě zlákal Slavoj Žižek. Ve svém objevné studii "Kant and Sade: The Ideal Couple", píše: "Smutný osud Jacqueline du Pré nás staví před ženskou verzi rozkolu mezi bezpodnímečným příkazem jeho opakem, kterým je sériová univerzálnost bezvýznamných empirických objektů, které je třeba obětovat na cestě za jediným Posláním. (Je neobyčejně zajímavé a přínosné číst její životní příběh ne jako "skutečný příběh," ale jako mýtické vyprávění, na němž je překvapivé především to, jak přesně sleduje předurčené obrysy rodinného mýtu - podobně jako je tomu v příběhu Kaspara Hausera, v němž individuální události tajemným způsobem reprodukují rodinné rysy starobylých mýtů.)..." Takto a podobně (dále v knize "Lacrimae rerum") dovede Slavoj Žižek upozornit člověka na film, který má zřejmě větší cenu pro filosofa než pro filmového diváka. Neboť filmu samému chybí koncepce (narozdíl od Žižka), je povrchní a příliš tlačí na pilu, když nás chce ořezat do tvaru soucítícího s nešťastnou Jackie. Navíc (a to je hlavně můj problém) nemám rád mozartovsko-dvořákovská "preludia", a z cellistek mám proto raději Švýcarku Catherinu Tunnelovou (i když ne tak fešnou jako Emily Watsonová), ale hraje skladby našeho zesnulého kamaráda Horația Rădulescua. Pozn. 1: Ocenil bych titulky s názvy skladeb. Pozn. 2: Některé pasáže byl obzvlášť silné, bylo jich však málo a byly propojeny mrtvým repetitivním materiálem. Zobrazování pokročilého stádia roztroušené sklerózy je sice skvělou, ale zbytečnou příležitostí blýsknout se režijním a hereckým uměním. (24.08.2017)

Tenhle film jsem viděla tak před 2-3 lety a opravdu na mě velice zapůsobil - do teď mě mrazí v zádech když si vzpomenu na některé scény, hlavně z druhé poloviny filmu.... V průběhu děje jsem postupně začala nenávidět Jackie, ale když jsem film dokoukala do konce, mísily se ve mě všemožné pocity od zuřivosti až po dojetí... cca úžasný film (30.03.2008)

Úvodních čtyřicet minut je znamenitých. Ve chvíli, kdy však Jackie osloví svou sestru s těžko představitelným přáním u ní na venkově, jsem začal na snímek pohlížet úplně jinak. Vrtá mi hlavou, jestli to byl záměr (trochu asi určitě), ale Emily Watson jsem od té chvíle upřímně nenáviděl (nehledě na to, že žádná racionálně uvažující osoba jako Hilary by na Jackiin návrh nikdy nepřistoupila: aneb jak můžete nenávidět někoho, koho musíte milovat?). "Jacks" a její značně pohnutý životní osud mi byl po zbytek stopáže jaksi lhostejný, snímku se již poté nepovedlo probudit ve mě jakékoliv emoce. Cello chraň - herecky je to na výši, ale já celou dobu čekal na ten poslední záběr, ve kterém se z blonďaté sestřičky stane vypočítavá mrcha, která vše jen předstírala... A konec samotný? Nezastírám, že jsem to tak docela nepochopil, podobné filmy potřebují živou debatu :-). Z mého pohledu to bylo pravé oldschoolové zakončení hodné mistrovských děl sci-fi. Jinak ale bezvadné: začátek parádně navnadil, něco tak roztomile nevinného beze stop patosu jsem nečekal. Hudba pochopitelně okouzlující... Kdyby bylo po mém, nechal bych pouze příběh Hilary, ten rozvedl, a napařil pět hvězd. 70% Special thanx to Majda. (02.10.2010)

Sestry zůstávají sestrami v časech dobrých i zlých, dokud je smrt nerozdělí. Hilary a Jackie se vždy o vše dělily, dokud nepřišel den, kdy se jejich cesty rozdělily... Když se po letech zase našly, nic už nebylo jako dřív. *** Koncert pro dvě vynikající herečky pod taktovkou citlivé režie Ananda Tuckera za doprovodu tklivé hudby, chytře vyprávěný ze úhlů pohledu každé sestry opět přesvědčí, že pravda je relativní pojem... (16.02.2008)