Obsahy(1)
Do života lidí na Hodonínsku zasáhla přírodní katastrofa, kterou jsme na našem území nikdy nezažili. Sledovali jsme vyrovnávání se s tragédií, která zvedla nebývalou vlnu solidarity... Nejmasivnější a nejsmrtelnější meteorologická událost v Evropě roku 2021 a zároveň historicky nejsilnější evidované tornádo na českém území se prohnalo sedmi obcemi na jihu Moravy 24. června večer. Na trase 26 kilometrů dlouhé a půl kilometru široké usmrtilo šest lidí, poškodilo zhruba 1 600 objektů, poničilo na 100 tisíc stromů. Škody na majetku činí přibližně 15 miliard korun. Přírodní pohroma se nesmazatelně zapsala do kolektivní paměti obyvatel Hodonínska a Břeclavska. Dokument zachycuje, jakým způsobem jim zasáhla do života, poté, co jim zničila domovy a citelně a necitlivě změnila nejen jejich vnímání a pocit bezpečí, ale také okolí, které je obklopuje. Režisérka Jana Počtová sestavila z lidských příběhů mozaiku. Sledovala v ní, co lidé dělali těsně před tornádem, během něj a bezprostředně po něm. Kromě popisu reálných událostí se dokumentární film věnuje i tématu nebývalé lidské solidarity, která bezprostředně po katastrofě vzedmula. V zasažených obcích pomáhaly tisícovky dobrovolníků, další tisícovky lidí poslaly peníze na účty neziskových organizací. Celkem se vybralo kolem 1,4 miliardy korun. Snímek Tornádo, rok poté v této souvislosti mapuje také obnovu poničeného veřejného prostoru. (Česká televize)
(viac)Recenzie (19)
Z pohledu dokumentu tam snad bylo řečené co řečené být mělo. Člověk alespoň ví, že ty love co jsme poslali, snad k něčemu byli. Určitě jsem rád, že jsem se podíval i na jiné zákulisí této události. Byť samo tornádo bylo neobvykle silné. Možná jen ve stínu současné ukrajinsko-ruské války se zdá být toto malým problémem a tak něják se nemůžu odpoutat od toho, že se dějí nedaleko od nás ještě větší hrůzy. ()
Když se všichni dokážeme spojit, abychom společně co nejrychleji a nejefektivněji zničili krásnou planetu, kterou obýváme, tak by bylo přinejmenším divné, kdybychom si navzájem neprojevili solidaritu, jakmile nám tu naši nehoráznou opovážlivost zemské živly maličko vrátí. Dokument Jany Počtové Tornádo - rok poté trochu zavání citovou vydíračkou. Přesto, nebo možná právě proto, jsem chvílemi neměla daleko k slzám. Nicméně čekala jsem komplexnější pohled na celou záležitost. (70%) ()
Prvých silných 30 minút vystriedalo zbytočných 20 minút rozdávania plyšákov a kreslenia lavičiek (netuším prečo ľudia vždy prinesú prvé plyšáky a barbiny, keď sa vyhlási, že treba trvanlivé potraviny a drogériu, asi sa ich chcú zbaviť a mať pri tom dobrý pocit). Za veľkú chybu však považujem, že v dokumente nevystúpil pán Radovan a jeho slávne video "Miluno tos nevidél, to je tornádo", Video malo obrovský ohlas po celom svete a boli v ňom tak unikátne zábery (pohľad z rozbitého okna), že aspoň časti videa v dokumente určite chýbajú. ()
Je třeba odlišit hodnocení zajímavosti tématu a kvality dokumentárního filmu, kvality režie, fakt o kterých se informuje. Dokument mi přišel šablonovitý (osoba s tmavým pozadím jakože smutek), učebnicový (teď tam dejte smutnou neklidnou hudbu) a postrádající fakta (jak to bylo s pojistným plněním, jak se kompenzovaly dary, přístup pojišťoven, jaké jsou příčiny proč vlastně najednou máme Tornádo na Moravě). Chybělo tam nějaké poučení (planeta je v prdeli, dělejte něco), umělecký prvek (specifický styl, kamera, něco originálního). Za mě solidní reportáž nedosahující kvality dokumentárního filmu. ()
Při sledování tohoto dokumentu jsem si zase jednou uvědomila, jak se (v případě různých živelních pohrom, katastrof) opakují scénáře - nejprve se zvedne obrovská vlna solidarity, lidi posílají peníze, materiální pomoc, jezdí dobrovolničit. Kolika z nás to ale vydrží, resp. kolik z nás se zajímá i po pár týdnech, měsících? Jasně, do určité míry je samozřejmě pochopitelné, že ten zájem "opadne", resp. se člověk od toho úmyslně "odstřihne", je to asi přirozená obranná reakce, protože bychom se všichni jinak z těch všech pohrom dříve či později zbláznili. Stejně mě ale dokument donutil si trochu sáhnout do svědomí a klást si některé ne zrovna příjemné otázky okolo právě nastíněných věcí. Už jen proto, abychom se mohli zamyslet, připomenout si tu hrůzu i skutečnost, že hezké (nebo prostě jen "normální") věci nejsou samozřejmé, je jistě dobré, že snímek vznikl. Navíc dokáže zprostředkovat právě i to pozitivní, co tahle bezprecedentní událost ukázala/přinesla (tu vlnu solidarity, sousedskou a rodinnou pospolitost, šikovnost a vynalézavost lidí atd.). U výpovědí obětí události už mi ale přišlo, že se trochu moc tlačí na pilu, hudba na pozadí, která tomu měla dodávat zřejmě ještě více dramatičnosti, mě vyloženě iritovala. Myslím, že by to diváci (já tedy určitě) obrečeli, i kdyby to bylo pojaté více přirozeně, bez těch umělých nadstaveb. 75 %. ()
Reklama