Obsahy(1)
Do života lidí na Hodonínsku zasáhla přírodní katastrofa, kterou jsme na našem území nikdy nezažili. Sledovali jsme vyrovnávání se s tragédií, která zvedla nebývalou vlnu solidarity... Nejmasivnější a nejsmrtelnější meteorologická událost v Evropě roku 2021 a zároveň historicky nejsilnější evidované tornádo na českém území se prohnalo sedmi obcemi na jihu Moravy 24. června večer. Na trase 26 kilometrů dlouhé a půl kilometru široké usmrtilo šest lidí, poškodilo zhruba 1 600 objektů, poničilo na 100 tisíc stromů. Škody na majetku činí přibližně 15 miliard korun. Přírodní pohroma se nesmazatelně zapsala do kolektivní paměti obyvatel Hodonínska a Břeclavska. Dokument zachycuje, jakým způsobem jim zasáhla do života, poté, co jim zničila domovy a citelně a necitlivě změnila nejen jejich vnímání a pocit bezpečí, ale také okolí, které je obklopuje. Režisérka Jana Počtová sestavila z lidských příběhů mozaiku. Sledovala v ní, co lidé dělali těsně před tornádem, během něj a bezprostředně po něm. Kromě popisu reálných událostí se dokumentární film věnuje i tématu nebývalé lidské solidarity, která bezprostředně po katastrofě vzedmula. V zasažených obcích pomáhaly tisícovky dobrovolníků, další tisícovky lidí poslaly peníze na účty neziskových organizací. Celkem se vybralo kolem 1,4 miliardy korun. Snímek Tornádo, rok poté v této souvislosti mapuje také obnovu poničeného veřejného prostoru. (Česká televize)
(viac)Recenzie (19)
Strašně smutné. Na konci tohoto dokumentu budete zaručeně brečet smutkem. A to se dělo kousek od nás. Hned mě to připomnělo tu situaci kdy mamka s tátou šli schovat mamčino auto a začly teď ty velké kroupy a oni byli schovaní pod pouhým přístřeškem v tom autě, ale všechno dobře u nás dopadlo. A tohle si mimo jiné zapamatuji. Neziskovky pomáhají a někteří naši zamindrákování češi jim říkají příživníci. Ono se jim to jednou vrátí a když ty v jejich očích příživníky budou potřebovat, tak jim nikdo nepomůže. Zrušení neziskovek? Nikdy! ()
Na bilancování je sice rok po katastrofě ještě trochu brzy, ale na zachycení stále ještě živých dojmů před, během a po katastrofě je to doba ideální. Celé to stojí na několika pilířích: svědectví přímých svědků, autentické záběry katastrofy a atmosféra bezprostředních dnů po ní - a to všechno je dostatečně silný materiál pro vytvoření pomníku události, o kterou tam na jižní Moravě nikdo nikdy nestál. Dobrý dojem trochu kazí jenom to Komárkovo PR ke konci dokumentu. ()
Pokud chcete dokument o počasí, v němž se rozebírají okolnosti vzniku tornád v tuzemsku, budete nevyhnutelně zklamáni - film je zaměřen prakticky výhradně na lidský element. První minuty trochu vyhrožují, že budeme poslouchat všeobecné lamentování nad osudem bez špetky konkrétnosti, posléze se ovšem rozjede emocionálně sugestivní kolotoč svědectví lidí, kteří katastrofu zažili na vlastní kůži. Jo, máme tu syndrom mluvících hlav, ale postavy se rychle střídají a jejich výpovědi jsou doplňovány videodokumentací všeho druhu (zpravodajství, záchranné složky, profláklá videa z youtube). Prvních čtyřicet minut šikovně graduje a sebevědomě se vyhýbá přílišnému tlačení na pilu - každá proteklá slza působí jako nutný ústupek lidí, kteří to musej (ale ne vždy to jde) vydržet (a vydrželi), nikoliv jako samoúčelný doják. Závěrečná část je trochu slabší - o pomoci a podpoře ze strany národa mohl padnout zevrubnější komentář. Záběry dárkových balíčků pro děti jsou sice fajn, ale bylo toho mnohem víc, přičemž práce dobrovolníků si o svou účast určitě říkala. V celkovém součtu: jako upomínka pro všechny, kteří katastrofu zažili, případně se podíleli na následné pomoci, funguje film dobře a vlastně ani nevadí, že to není kdovíjak super dokument. "Když bývala venku nějaká bouřka nebo něco se dělo venku - ty bouřky jsou, vichřice jsou - děcka se bojí. A ty děcka jste uchlácholili tím, že když dojdou domů.. že se schovají, bouřka přeletí a doma se ti nic nemůže stát. Tam jsi v bezpečí, neboj. Po téhle zkušenosti už to neplatí, už mu to nenakukáte." ()
Při sledování tohoto dokumentu jsem si zase jednou uvědomila, jak se (v případě různých živelních pohrom, katastrof) opakují scénáře - nejprve se zvedne obrovská vlna solidarity, lidi posílají peníze, materiální pomoc, jezdí dobrovolničit. Kolika z nás to ale vydrží, resp. kolik z nás se zajímá i po pár týdnech, měsících? Jasně, do určité míry je samozřejmě pochopitelné, že ten zájem "opadne", resp. se člověk od toho úmyslně "odstřihne", je to asi přirozená obranná reakce, protože bychom se všichni jinak z těch všech pohrom dříve či později zbláznili. Stejně mě ale dokument donutil si trochu sáhnout do svědomí a klást si některé ne zrovna příjemné otázky okolo právě nastíněných věcí. Už jen proto, abychom se mohli zamyslet, připomenout si tu hrůzu i skutečnost, že hezké (nebo prostě jen "normální") věci nejsou samozřejmé, je jistě dobré, že snímek vznikl. Navíc dokáže zprostředkovat právě i to pozitivní, co tahle bezprecedentní událost ukázala/přinesla (tu vlnu solidarity, sousedskou a rodinnou pospolitost, šikovnost a vynalézavost lidí atd.). U výpovědí obětí události už mi ale přišlo, že se trochu moc tlačí na pilu, hudba na pozadí, která tomu měla dodávat zřejmě ještě více dramatičnosti, mě vyloženě iritovala. Myslím, že by to diváci (já tedy určitě) obrečeli, i kdyby to bylo pojaté více přirozeně, bez těch umělých nadstaveb. 75 %. ()
Když se všichni dokážeme spojit, abychom společně co nejrychleji a nejefektivněji zničili krásnou planetu, kterou obýváme, tak by bylo přinejmenším divné, kdybychom si navzájem neprojevili solidaritu, jakmile nám tu naši nehoráznou opovážlivost zemské živly maličko vrátí. Dokument Jany Počtové Tornádo - rok poté trochu zavání citovou vydíračkou. Přesto, nebo možná právě proto, jsem chvílemi neměla daleko k slzám. Nicméně čekala jsem komplexnější pohled na celou záležitost. (70%) ()
Reklama