Obsahy(1)
Do života lidí na Hodonínsku zasáhla přírodní katastrofa, kterou jsme na našem území nikdy nezažili. Sledovali jsme vyrovnávání se s tragédií, která zvedla nebývalou vlnu solidarity... Nejmasivnější a nejsmrtelnější meteorologická událost v Evropě roku 2021 a zároveň historicky nejsilnější evidované tornádo na českém území se prohnalo sedmi obcemi na jihu Moravy 24. června večer. Na trase 26 kilometrů dlouhé a půl kilometru široké usmrtilo šest lidí, poškodilo zhruba 1 600 objektů, poničilo na 100 tisíc stromů. Škody na majetku činí přibližně 15 miliard korun. Přírodní pohroma se nesmazatelně zapsala do kolektivní paměti obyvatel Hodonínska a Břeclavska. Dokument zachycuje, jakým způsobem jim zasáhla do života, poté, co jim zničila domovy a citelně a necitlivě změnila nejen jejich vnímání a pocit bezpečí, ale také okolí, které je obklopuje. Režisérka Jana Počtová sestavila z lidských příběhů mozaiku. Sledovala v ní, co lidé dělali těsně před tornádem, během něj a bezprostředně po něm. Kromě popisu reálných událostí se dokumentární film věnuje i tématu nebývalé lidské solidarity, která bezprostředně po katastrofě vzedmula. V zasažených obcích pomáhaly tisícovky dobrovolníků, další tisícovky lidí poslaly peníze na účty neziskových organizací. Celkem se vybralo kolem 1,4 miliardy korun. Snímek Tornádo, rok poté v této souvislosti mapuje také obnovu poničeného veřejného prostoru. (Česká televize)
(viac)Recenzie (19)
Při sledování tohoto dokumentu jsem si zase jednou uvědomila, jak se (v případě různých živelních pohrom, katastrof) opakují scénáře - nejprve se zvedne obrovská vlna solidarity, lidi posílají peníze, materiální pomoc, jezdí dobrovolničit. Kolika z nás to ale vydrží, resp. kolik z nás se zajímá i po pár týdnech, měsících? Jasně, do určité míry je samozřejmě pochopitelné, že ten zájem "opadne", resp. se člověk od toho úmyslně "odstřihne", je to asi přirozená obranná reakce, protože bychom se všichni jinak z těch všech pohrom dříve či později zbláznili. Stejně mě ale dokument donutil si trochu sáhnout do svědomí a klást si některé ne zrovna příjemné otázky okolo právě nastíněných věcí. Už jen proto, abychom se mohli zamyslet, připomenout si tu hrůzu i skutečnost, že hezké (nebo prostě jen "normální") věci nejsou samozřejmé, je jistě dobré, že snímek vznikl. Navíc dokáže zprostředkovat právě i to pozitivní, co tahle bezprecedentní událost ukázala/přinesla (tu vlnu solidarity, sousedskou a rodinnou pospolitost, šikovnost a vynalézavost lidí atd.). U výpovědí obětí události už mi ale přišlo, že se trochu moc tlačí na pilu, hudba na pozadí, která tomu měla dodávat zřejmě ještě více dramatičnosti, mě vyloženě iritovala. Myslím, že by to diváci (já tedy určitě) obrečeli, i kdyby to bylo pojaté více přirozeně, bez těch umělých nadstaveb. 75 %. ()
Je třeba odlišit hodnocení zajímavosti tématu a kvality dokumentárního filmu, kvality režie, fakt o kterých se informuje. Dokument mi přišel šablonovitý (osoba s tmavým pozadím jakože smutek), učebnicový (teď tam dejte smutnou neklidnou hudbu) a postrádající fakta (jak to bylo s pojistným plněním, jak se kompenzovaly dary, přístup pojišťoven, jaké jsou příčiny proč vlastně najednou máme Tornádo na Moravě). Chybělo tam nějaké poučení (planeta je v prdeli, dělejte něco), umělecký prvek (specifický styl, kamera, něco originálního). Za mě solidní reportáž nedosahující kvality dokumentárního filmu. ()
Z pohledu dokumentu tam snad bylo řečené co řečené být mělo. Člověk alespoň ví, že ty love co jsme poslali, snad k něčemu byli. Určitě jsem rád, že jsem se podíval i na jiné zákulisí této události. Byť samo tornádo bylo neobvykle silné. Možná jen ve stínu současné ukrajinsko-ruské války se zdá být toto malým problémem a tak něják se nemůžu odpoutat od toho, že se dějí nedaleko od nás ještě větší hrůzy. ()
Pokud chcete dokument o počasí, v němž se rozebírají okolnosti vzniku tornád v tuzemsku, budete nevyhnutelně zklamáni - film je zaměřen prakticky výhradně na lidský element. První minuty trochu vyhrožují, že budeme poslouchat všeobecné lamentování nad osudem bez špetky konkrétnosti, posléze se ovšem rozjede emocionálně sugestivní kolotoč svědectví lidí, kteří katastrofu zažili na vlastní kůži. Jo, máme tu syndrom mluvících hlav, ale postavy se rychle střídají a jejich výpovědi jsou doplňovány videodokumentací všeho druhu (zpravodajství, záchranné složky, profláklá videa z youtube). Prvních čtyřicet minut šikovně graduje a sebevědomě se vyhýbá přílišnému tlačení na pilu - každá proteklá slza působí jako nutný ústupek lidí, kteří to musej (ale ne vždy to jde) vydržet (a vydrželi), nikoliv jako samoúčelný doják. Závěrečná část je trochu slabší - o pomoci a podpoře ze strany národa mohl padnout zevrubnější komentář. Záběry dárkových balíčků pro děti jsou sice fajn, ale bylo toho mnohem víc, přičemž práce dobrovolníků si o svou účast určitě říkala. V celkovém součtu: jako upomínka pro všechny, kteří katastrofu zažili, případně se podíleli na následné pomoci, funguje film dobře a vlastně ani nevadí, že to není kdovíjak super dokument. "Když bývala venku nějaká bouřka nebo něco se dělo venku - ty bouřky jsou, vichřice jsou - děcka se bojí. A ty děcka jste uchlácholili tím, že když dojdou domů.. že se schovají, bouřka přeletí a doma se ti nic nemůže stát. Tam jsi v bezpečí, neboj. Po téhle zkušenosti už to neplatí, už mu to nenakukáte." ()
Hrstka statečných a odvážných lidí. Sám jsem z Hodonínska a naštěstí se mi tornádo vyhlo, ale i přesto mě postihli kroupy a silné bouřky. Dokument dokáže být silný i bez té smutné hudby na pozadí, která vyloženě nutí k tomu a by vám bylo smutno. Zároveň jsem ale taky rád že náš národ vymletých a vymaštěných, pupkatých, alkoholických dementů je taky i národ, kde se najde pár děsně empatickejch a hodnejch lidí. Cca do 30 minut to bylo dobré, ale přiznejme si koho kurva zajímalo budování nějakého posraného parku ve zbylých 20 minutách. Dnes už se bojíme s každou bouřkou... šílenost. 80% ()
Reklama