Anatómia pádu

Anatomie píči. Opět tu máme (pokolikáté už?!) studii chladnokrevné, bezohledné lidské svině (hraniční psychopatky), která nebere za žádnou cenu zodpovědnost za svoje jednání, ba naopak, hraje oběť. Oslavuje se tu výkon německé herečky, ale do jaké míry to jako žena musela hrát? Režisérky sterilní konverzační nuda plná klasických psychologických blábolů. Rozbředlý pozérský film, který jsem protrpěl stejně jako ten pes, který hrál ze zúčastněných vlastně nejlíp. Overhype roku. (05.05.2024)

Další výborný herecký výkon Sandry Hüller, se kterou dva filmy se letos potkali v soutěžní sekci v Cannes (druhým je The Zone of Interest). Přestože je hlavní postavou, celý čas nevíme, jestli je vina nebo ne. Má vesměs chladný výraz a projev, vražedkyni v ní cítíme, ale naprosto přirozeně hraje nevinnou. Skvělým tahem byl již její casting. Jinak hodně dialogový film delší stopáže, která zahrnuje taky soudní proces se zajímavým, procedurálním vyšetřováním tragické události. Režijně kvalitně vedený nejednoznačností v obtížném pátráni po pravdě. [Cannes FF] (27.05.2023)

Chirurgicky přesně vysoustružené soudní drama rozkrývající pozadí jedné rodiny. Sázka na Sandru Hüller vyšla na jedničku, nejen díky ní celou dobu nevíme, zda jde o vražedkyni nebo úspěšnou ženu, jejíž soukromí se teď propírá na veřejnosti. Postupem času se ukazuje, že druhou nejdůležitější postavou je syn v podání Mila Machada Granera, který tu aspiruje na dětského herce roku. Režijně suverénní, ale odtažité a studené. (19.10.2023)

Obyčejné, ale přesto mrazivé. Filmařsky na úrovni, ale přesto blízko k realitě. Film, který nejvíce těží zejména ze své “obyčejnosti” a faktu, že by se klidně mohl stát, čímž pádem je o to více intenzivnější a ubíjející. Precizní výkon a parádní sólovka Sandry Hüller, která se nejvíce zasluhuje za autencititu zážitku a díky níž si film právem vysloužil Zlatou Palmu. Stopáž utekla jako voda, celé dvě hodiny se prakticky pohybujeme jen v soudní síni a všechny soudní líčení mají šťávu. Právník obžaloby je slizký, dotěrný grázl, soudní dokazování je přišpendlující, napětí matka-syn postupně graduje a čím dále se děj dostává, tím víc znejisťuje i diváka a jeho vlastní teorie o pravdě. Ze všeho nejvíc se mi pak líbí dokonalá práce tvůrců s předhazováním důkazů, prvek vlastní interpretace diváka a závěr, který si každý divák může vyložit po svém a který víceméně jen načrtává “co se asi mohlo stát”, ale výsledný obraz nechává na každém z nás. Je fajn po dlouhé době vidět dílo, které k dokonalosti nepotřebuje přehnané CGI a milionový rozpočet, ale bohatě si vystačí s jasnou tvůrčí vizí a autentickým herectvím. Silné. (10.10.2023)

Zážitek z filmu mi pokazila jediná věc, a to těžká nerealističnost soudního procesu. Nevím samozřejmě jistě, jak by tomu bylo ve Francii, ale u nás by se podobný případ pravděpodobně vůbec před soud nedostal a pokud ano, tak převážná většina replik, které pronese státní zástupce (mimochodem oproti zbytku filmu nesmyslně schematická postava hraničící až s karikaturou), by vůbec nemohla zaznít, protože s případem buď nesouvisí, je návodná nebo jsou to ničím nepodložené spekulace, často až výsměch. Takže reálné soudní jednání by vypadalo zcela, ale opravdu zcela jinak. Škoda, že tvůrci nepojali analýzu a vyšetřování toho, proč manžel hlavní postavy zemřel, třeba jako sezení hlavní hrdinky s psychologem nebo někým blízkým, což by myslím taky fungovalo a dalo by se tím docílit obdobného výsledku, navíc bez použití fantastických prvků v soudní síni. (14.02.2024)