Zamani barayé masti asbha
Réžia:
Bahman GhobadiScenár:
Bahman GhobadiKamera:
Saed NikzatHudba:
Hossein AlizadehHrajú:
Ayoub Ahmadi, Rojin Younessi, Amaneh Ekhtiar-dini, Madi Ekhtiar-dini, Nezhad Ekhtiar-dini, Kolsolum Ekhtiar-dini, Karim Ekhtiar-dini, Rahman Salehi (viac)Obsahy(1)
Celovečerní debut Bahmana Ghobadiho, režiséra oceňovaného filmu Želvy mohou létat (2004), vychází z jeho krátkometrážního dokumentu Žít v mlze (1999), který získal několik cen na mezinárodních festivalech. Název dokumentárně stylizovaného snímku poukazuje na bizarní reálii týkající se života na hranicích Íránu a Iráku. V hraničních horských oblastech Íránu je počasí natolik nehostinné, že i tažná zvířata dostávají alkohol, aby vůbec fungovala. Režisér do daného prostředí zasadil realitou inspirovaný příběh o těžkých životech dětí z kurdské rodiny. Po smrti rodičů přechází starost o mladší sourozence na dvanáctiletého chlapce. Jeho tělesně postižený bratr potřebuje operaci, kterou ale mohou provést pouze v sousedním Iráku. Tak se děti vydávají na tvrdou pouť přes hory. Sugestivní snímek o rodinné pospolitosti navzdory krušným podmínkám získal dvě ceny v Cannes. Natáčelo se v reálném prostředí a hlavní i vedlejší postavy příběhu ztvárnili neherci. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (53)
Předně chci říct, že nehodnotím podmínky, v kterých vyrůstají děti v horách na hranicích Iráku a Íránu, ty jsou v každém případě neskonale tvrdé a krajně nepříznivé pro zdravý růst. Předmětem hodnocení má být ale film samotný a ten je spíše podprůměrně kvalitní. Daleko větší šanci uspět by měl jako dokumentární film (především z důvodu nedostatečně kvalitního scénáře a naopak díky reálnému vyobrazení skutečnosti), než jako drama. Snímek má vysoké hodnocení především díky odlišné kultuře a tematice vzdálené Evropanům či Američanům, které jsou pro mnoho diváků zajímavé a možná i trochu „módní“. O to více, pokud jsou zobrazovány takto syrovým způsobem. Třetí hvězdu dávám hlavně za skvělé dětské herce a taky za to, že Íránci vědí, kdy mají film ukončit, aby za a) ho nezkazili a za b) nezačal nudit. ()
Na tento a podobné filmy se dobře kouká, hůř se komentují a a úplně nejhůř prožívají. Proto jen osobní poznámka, která je s nimi nejspíš v černobílém kontrastu: Jedné z mých vnuček jsem nakázal, aby sebrala kůru po opracování kulatiny. Ačkoli jsem se jí snažil přimět (motivovat) k tomu jakkoli, neudělala to, protože "nic takového dělat nebude“... Stejné vnučce jsem nedávno na Silvestra nabídl z několika druhů jednohubek. Nevzala si ani jednu, protože na každé bylo "něco, co nejí". Žádnou morálku z toho vyvozovat nebudu, ale asi je zřejmé, s jakými pocity jsem se na Ghobadiho film díval. ()
ocenenia : MFF Cannes 2000 - Zlatá Kamera (najlepší filmový debut) ()
Třeba v africe se každý rok najde několik miliónů lidí,kteří by si i tenhle drsný úděl těchto dětí ještě rádi vzali za svůj a měnili s nimi ihned.No a třeba já ,jakože standartizované obtloustlé vyžilé středoevropské vepřové bych s nikým neměnil.Když nic jiného, je dobré si tohle uvědomit.Alespoň tohle. ()
Já nevím. S Ghobadim mám jeden obrovský problém, který se projevuje ve všech jeho filmech. Někdy méně, někdy více, někdy fakt hodně a Čas opilých koní bohužel nebyla výjimka. Na jednu stranu točí "klasické" íránské filmy s tématy, která jim jdou nejlépe a zároveň se taky dost snaží o pro ně typickou maximálně realističnost, jenže na druhou stranu je z jeho filmů cítit, že se snaží zavděčit festivalovému publiku. U Perských koček to zachránil (nebo spíš skryl?) zpracováním a originálním tématem, zatímco u Želvy mohou létat znatelně mířil jen na festivalové publikum a extrémně citově vydíral kde to jen šlo. A tohle je někde mezi. Je to realisticky natočené, dobře civilně zahrané a i když jsem po úvodním dialogu tušil, že bude strašně zle, naštěstí to má i pár silných, funkčních scén bez vydírání a patosu. Jenže i na to vydírání a patos zde dojde a není ho zde bohužel málo. Hlavní problém podle mě spočívá v postavě Mahdiho, postiženého, pomalu umírajícího patnáctiletého kluka, jejíž působení ve filmu prostě působí jako na sílu přidané, abychom si všichni jo uvědomili jak to tam děcka mají těžké, jak žijí v příšerných podmínkách a především aby ani jedno oko nezůstalo suché, protože nelitovat takového dítěte může přece jen nelidská zrůda... Použité téhle postavy je dost vychcaný způsob, který Ghobadi použil i v Želvách, a já tenhle způsob fakt nemám rád. Ale vůbec. Stěžejní myšlenka by z toho vyplynula tak jako tak, ale s tímhle se to degraduje na úroveň obyčejných amerických citových vyděraček o postižených a umírajících dětech a přirozenost se z toho pak jaksi vytrácí.. Navíc ten film ani nikam moc negraduje, takže mě to už pak ve finále moc nebralo - a teď mě klidně mějte za necitlivé monstrum, ale já už podobných filmů z Íránu viděl dost a hromada mi jich přišla silnější a přirozenější. Tohle sice částečně funguje tak, jak by mělo, ale pořád to je dost málo, aby mě to fakt dostalo a abych z toho měl skutečně silný zážitek. Nejsilnější byly ty scény, kdy je Ajub sám v práci, tam se to povedlo předat dost slušně, ale jakmile se tam objevil Mahdi, začalo to působit poněkud uměle a vykonstruovaně. Dost se obávám, že Ghobadi to moc jinak ani neumí... Slabé 3* ()
Iranske filmy maji vseobecne dost spolecnych jmenovatelu... prosty, ale pusobivy pribeh, deti, dobra kamera, obsazeni neherci. Cas opilych koni neni vyjimkou, Ghobadiho filmy bych ale neradil mezi nejlepsi iranskou produkci. Film ma co nabidnout a svou syrovosti zaujme. Malokde je zivot na hranicich lehky, zvlaste pak v horach mezi Iranem a Irakem a s postizenym bratrem na rukou. ()
Šestihvězdičková záležitost. Věřím, že takto to na íránském venkově opravdu chodí. Věřím, že je to tvrdý život, kdy děti nemají čas na to být dětmi. Neznají slovo zahálka a nuda. To už by se muselo domluvit příliš mnoho režisérů najednou, aby nám podávali stále dokola zkreslený obraz této země. Věřím, že Írán je velmi zajímavou zemí s hlubokými tradicemi... Ještě jsem neviděla íránský film, v němž by nehrála prim sounáležitost - snad s malou výjimkou Lovce (Shekarchi), kde ale také trochu probleskne... prostě je třeba se na tuto zemi dívat skrze jiná prizmata a modely, než v nichž jsme vychováni... více íránských filmů do artové distribuce by neuškodilo. Jsou syrové, opravdové a navýsost kvalitní. Zdá se, že fabulace je jim spíše cizí, a když už, tak je zase značně originální viz Shekarchi (Lovec), Bílé louky, Chuť třešní či animovaný Persepolis. Život v té zemi není určitě růžový, a i fakt, že se íránské filmy kvůli cenzuře dost často těžko dostávají na mezinárodní festivaly, je činí o to více hodné pozornosti. ()
Zdá sa, že dnešná iránska tvorba vie ukázať hlbší rozmer ľudskej existencie. Je až neuveriteľná tá autenticita a pozerateľná dokumentárnosť, ktorá sála aj z tohto filmu. Zamani barayé masti asbha je trpký hymnus o jednom dospelom dieťati a o tisícich krvácajúcich ranách tohoto sveta. Je to aj vojnový film, ale podľa mňa skôr ľudská dráma, v ktorej sa hľadá predovšetkým radosť a šťastie aj v tých najnehostinnejších podmienakch. ()
Natočit to Američani, je film v modrém pásmu a uživatelé čsfd vynášejí hromadně soudy o citovém vydírání, jež to nepochybně JE. Ono by asi nestačilo natočit film o těžkém životě a práci dětí z íránského pohraničí, oni do toho museli namlít i tělesné postižení. Pokud chtěl autor přiblížit divákům těžký úděl těchto dětí z venkova, nemusel použít tak laciné postupy. Dokumentární forma by zde fungovala lépe. Otázka: V Íránu neznají rukavice, nebo je z filmařského hlediska dojemnější sledovat malé děti, jak si v zasněžené krajině foukají na prsty? ()
Hodně zvláštní film svou atmosférou a postavami [LFŠ2018] ()
Opet za tu silu, ktera je v tech cca 70 minutach...kam se hrabe hollywood. Neni to vec, na kterou by clovek chtel koukat kazdy den, ale cas od casu je to asi nutne. Pro srovnani zivotnich meritek. ()
Chlapec Ayoub vyrůstá bez svých rodičů. O živobytí se stará spolu se svými sestrami Amaneh a Rojin. Jejich starší bratr Madi je velmi nemocný a snaha jeho sourozenců se soustředí kolem něj. Madiho stav se stále zhoršuje a tak se Ayoub rozhodne, že podstoupí nebezpečnou cestu přes hory do Iráku aby mohl prodat osla a vydělat tak na Madiho operaci. Film je dobrou ukázkou drsného života ve vysokých horách západního Íránu. Dětští herci opět podávají naprosto strhující a věrohodné výkony. Íránské filmy by se měly lidem na Západě promítat povinně. Pro pochopení každodenní reality Blízkého východu je to totiž tisíckrát lepší než si pustit večer zprávy. ()
Vidím to podobně jako gudaulin. ()
Myslíte si, že jste na tom blbě? Tak si zkuste představit, že jste zakrslý sirotek umírající na jakousi nemoc ( samozřejmě bez peněz na operaci ) kdesi uprostřed nehostiného prostředí zasněžených hor na hranicích Íránu a Iráku. Źe by skutečně ta "bolestná realita", kterou zde několik uživatelů s oblibou zmiňuje? Film není naštěstí natočen "formálně citově vydírajícím způsobem", ale ten obsah je zkrátka ukázkový prototyp laciného festivalového dojáku. Skoro se to bojím říkat ( ehm, psát ) nahlas, abych nebyl nařčen z totální bezcitnosti. Proti tomu se jde jen těžko bránit, protože popisovaný příběh ubohých sirotků samozřejmě mohl a může v konkrétních případech nastat. Dělat z toho obecné závěry o tom, kde se má kdo a jak na světě špatně či ještě hůř je ale nesmysl. Problém je tedy v tom, že film tak sklízí ovace ne za své formální a obsahové kvality, ale proto, že každý divák jehož realita není natolik "bolestná" jak ta ve filmu, se začne při sledování intenzivně ( a pokrytecky ) sebemrskat, jaké že to má štěstí, že žije ve vyspělé a relativně bohaté západní zemi. ()
Skorodokumentární snímek ze života kurdských dětí a jejich přetěžkého života. Sílný snímek především díky autenticitě, dětským nehercům a když už by s divákem nic nepohnulo, B. Ghobadi nasadil do snímku i prvek dětského postižení. ()
Je to určitě drsný a syrový (navíc pravdivý) příběh, ale jako film to moc neobstojí, protože má spoustu věcí nedomyšlených, místy tápe na místě a neví kudy dál. Souhlas, že čistý dokument by byl asi vhodnější... 65% ()
Další z filmů, které nejsou moc známé, ale o to jsou lepší. Čím to, že v Íránu, zemi, kde vládne ahmadineřád, točí tak dobré filmy? ()
Samozřejmě to má pan Ghobadí jednodušší v tom, že má kolem sebe o hodně silnější temata než naši hoši. Scénář o tom, jak odborářova rodina strádá, kvůli zrušení zaměstanvatelského příspěvku na stravenky, by asi moc netáhl. Takže: velice syrové a úsporné, hodně dokumentární a díky dětským hercům i hodně dobré. ()
Příběh je to smutný. Ukazuje tvrdý život v horských vesnicích na hranicích Íránu a Iráku, kde již od malička pracují i děti. Zjevná je naprosto odlišná kultura. Především vzájemný respekt a slušnost můžeme Peršanům jen závidět. Nicméně film byl spíše dokumentem o tvrdém a těžkém životě v těchto končinách. Mě ve snímku chyběl nějaký slušný příběh. Jak to začalo, tak to vlastně skončilo, takže jsem docela zklamaný. ()
Takový celkem smutný skorodokument o těžkém životě děcek kdesi na Íránsko-Iráckém pomezí, který mě ale nechal tak nějak chladným. ()