Bubny

Povídky - Polykač třešní, Set, Bubny. No ve srovnání s tím, co už tehdy natočili Forman, Vláčil, Schorm, Kadár & Klos či Chytilová je to jistě velmi slabé, děj vlastně nijaký, občas to nudí, občas je to trapné, občas to loudí úsměv (třeba když Pavel Sedláček, Viktor Sodoma, Ladislav Potměšil & spol. hrají prosté trampy a namísto překližkových kytar s vypálenou palmou či namalovaným kovbojem, které by se tak daly u dobových trampů čekat, mají bezvadné gibsony na kterých hrají podivnou pop-bigbítovou představu o trampské muzice). Občas film trochu zachraňuje hudba, leč ne vždy. Ovšem kamera kouzlí. Některé záběry jsou nádherné, někdy až abstraktní, někdy nádherně absurdní (anděl na mopedu). Nejhezčí jsou z tohoto pohledu úvodní titulky a první povídka, která má děje nejméně, takže kameraman měl volné pole působnosti. Na tento film se dá dívat jen jako na působivý vizuál, a to ještě nejlépe okem nostalgika, nikoliv však jako na regulérní film. Hodně slabé 3*. (14.12.2014)

Hodnocená jednotlivých povídek - POLYKAČ TŘEŠNÍ - Z prvních záběrů to vypadalo na něco strašně divného, tak jsem se začal těšit, ale nakonec z toho vypadla obyčejná milostná historka, která kdyby neměla tu magickou kameru, asi by působila nijak. Takhle nějak působí, ale na vyšší hodnocení se to u mě stejně nepřehoupne. (3*) SET - Začátek celkem ok, ale ten konec to mělo zbytečně natahovaný, zvlášť ten masopust působil úplně hloupě. (2*) BUBNY - Podle mě osobně nejlepší povídka, líbily se mi na ní jednotlivé scény a závěr, akorát byla místy utahaná. Výběr hudby tu byl zvlášť divný - něco se hodilo, něco vůbec. (3,5*) CELKOVÉ HODNOCENÍ - Tenhle zapadlý československý snímek je sice zajímavý, ale že by mě nějak víc dostal, to říct nemůžu. Rozhodně nesouhlasím s tím, že je ten film dějově vyprázdněný a že je v něm minimum dialogů (danému uživateli bych doporučil film Mučedníci lásky - tam je dialogů tolik, že se to bude dát spočítat na prstech jedné ruky, i když to je spíš počet vět, co tam zazní, dialog tam snad není žádný). Každopádně jsem to rád viděl. 3* (04.01.2020)

Mládí, jazz, abstraktní situace, výborná kamera, ohromná civilnost a převážně obrazové vyprávění. Nová vlna v ryzí podobě sahající po uměleckém ztvárnění dění všedního dne z oblasti mládeže a touhy po hudbě. Že je to zrovna jazz není náhodou. Snímek je i na dnešní dobu pro mnohé velmi těžkopádný, neboť taková tvorba není v naší kinematografii zrovna obvyklá, a tak svým způsobem nadchne jen opravdu zasvěcené. (08.08.2015)

Hodně, ale fakt hodně zvláštní film. Taková pražská lynchovina. Film sestává ze tří povídek - Polykač třešní (70 %), Set (30 %) a Bubny (60 %). Vlastně ještě z velmi dlouhých úvodních titulků, kde jsem té jazzové muzice nějak nemohl přijít na chuť. Film má naprosto skvělou kameru a podmanivou atmosféru. Využívá maximálně kouzla Prahy, když ještě nějaké kouzlo měla. Je úžasné dívat se na místa dnes zaplavená turisty, reklamou a mnoha parkujícími auty, jak vypadala prostorně a - kouzelně. Pobavil mě záběr na hospodu U zlatého tygra. Ošuntělá pivnice, o kterou by si Japonci nohy neotřeli. A hle, uteklo pár let a je z toho turistická atrakce, a ne normální hospoda. Jako z většiny Prahy. Strašně divně a neústrojně je zde použita hudba a písničky - někdy se to hodí, jindy ruší, ale celkově to jen posiluje podivný, nejasný pocit z tohoto filmu. Až snový, často hodně snový. Přitom jednotlivé povídky děj mají, ne že ne, a dokonce uzavřený. Jenom druhá povídka měla končit ve 45. minutě, hned, jak sundají síť. Všechny ty scény ve vlaku a s masopustem jsou násilné a na nic, jako by bylo potřeba něco připsat, aby byl film delší. Ony příběhy jsou ale podávány nikoliv chronologicky, ale výseky ze života. Důležitými výseky, takže divák neztratí kontinuitu. A když se dobře dívá, uvidí v cameo rolích množství známých zpěváků - třeba Eva Pilarová jen sedí za výlohou v kavárně s někým u stolu, když jdou holky okolo. Jirka Wimmer tady udělá snad svůj první filmový fór. Naprosto skvělou roli zde má pan Šmeral. A mladičký Kostka si žel moc nezahrál. Ale zase jsme viděli v hraném filmu kousek loutkového. Příjemně mne překvapila herecká účast zpěvačky Yvetty Simonové - hraje dobře a ta závěrečná jízda autem přes Braník do Chuchle je dokonalá herecky, kamerou, výpovědí. Některé sny se prostě koupit nedají. Vlastně ty tři povídky mají svá témata a klidně se mohly jmenovat Láska, Smrt a Sny (myšleno životní). A dobrý je i výběr mladých hereček, jedna mi připomněla mou sedmnáctiletou lásku Hanku, v dobrém. Nakonec se mi ten film vlastně zvláštním způsobem líbil. (19.10.2019)

Entrée před úvodní povídkou předznamenává, že půjde o spíše o studii atmosféry než o příběhy postav či lépe řečeno manekýn, na které kdosi naaranžoval role. A vskutku je takovou hned první povídka. Milota registruje Prahu poloviny šedesátých let v decentní, neokázalé symbióze s jazzovými vyhrávkami, jimž se překvapivě nedostává ani dravosti ani života, jakým oplývá muzicírování strakonického jazzového orchestru na spartakiádě v Machově – méně ambiciózním, zato hravějším a jazzovějším – Valčíku pro milión. Epizoda lásky (nebo hry na ni) v rámci snímání televizní reklamy je prostá psychologie i citu – vše se spíše odžívá, než žije, jako by se ve scénáři zatrhávaly hotové scény, zatímco nezadržitelně běží čas – k nevyhnutelnému neuspokojení. Ústřední, tragická povídka, baladicky tká dva časy – těch, kteří budou, a toho, jemuž byl všechen čas již odměřen, – a sjednocuje je v prudce krvácející ráně, jíž vše končí, aby je pak rozpletla – a tu pokračující nechala donekonečna či navěky zasahovat vzpomínkou, zpřítomněnou těmi nejméně pravděpodobnými asociacemi i vlastní poraněnou láskou pozůstalých. I zde Milota oslňuje mimořádně bystrou kamerou – a Liška svou muzikou podstatně přesvědčivěji než v první povídce probarvuje křehký a záhy roztříštěný svět mladých. Závěr je spíše sociologickou studií na jazzové téma bez patřičného prostoru pro duši i hudbu. S ohledem k předešlým povídkám tak spíše všechny ty tóny, které z těch obrazů a slov povstávaly, tlumí. (13.08.2022)