Blízko

Začnu rovnou spoilerem, stejně už jste to všichni viděli. Ten film měl fantasticky našlápnuto a ohromně mě zajímala každá vteřina, dokud ho nezabila úplně zbytečná sebevražda a neodklonila ho na jinou, mnohem falešnější kolej. Bylo přirozeně uchvacující a pohlcující, dokud se oba kluci potýkali s nutností unést, obhájit či nějak přetavit svůj blízký vztah v proměňujících se okolnostech a kolektivu, a následně, jak se jim to hned nedařilo, s tíhou samoty v rozkolu, v odtahování se i v bytí odstrkován, s ponechaností, s touhou, pocitem zrady, zarputilostí, vzdorem, nejistotou a hlavně s vlastní nezralostí, jak se s tím vším vypořádat, jak komunikovat a jak o sebe navzájem pokud možno úplně nepřijít kvůli hloupostem. Tyhle kruté tragédie dětství a dospívání, domnělé nebo skutečné zrady našich nejlepších přátel, jejich neakceptovatelné reakce a postupné proměny, trýznivou osamělost, stud, opuštěnost, zrazenost, ztrátu něčeho nenahraditelného, nemožnost být v tom pochopen a utišen, neschopnost komunikovat něco, co neumíme vyjádřit ani sami pro sebe, známe všichni, jsou to strašlivá, bolestivě nás formující poznání, rubová strana křehkého dorůstání k utváření vztahů, plná uzlů, překřížených, zamotaných a přestříhaných nití, nenapravitelných chyb. A film tu dusivou tíhu celkem uvěřitelně a fascinujícně zpředmětňoval a rozehrával. Ale jen do chvíle, než naprosto neústrojně a nelogicky nechal Rémiho někde mimo obraz se zabít. Od toho momentu se z něj stává jen nepochopitelné, nepravděpodobné a bohužel i nezajímavé, od nosného tématu odbočující jalové melodrama o zbylém chlapci a jeho znovuzapojování se do „benetonově“ vstřícné a chápavé společnosti za podpory učitelů i rodiny. Sebevražda Rémiho přitom nejen že vůbec nedává smysl, ale navíc doslova zabila ten film i tím, že se na to nijak nepoukazuje. 99,999999 % dětí – nás! – se přes tahle vztahová dramata, jimiž pokaždé končí celý svět, nakonec nějak prodere, poskládá se skrze ně a upevní si svoji identitu, hodnoty, schopnost otevřít se, sdílet a pracovat s očekáváními ve vztahovém chování, a všechny ty způsoby a cesty stojí za to sledovat víc než to, co nakonec nabídl tenhle film, který si k vydírání emocí celkem zbytečně, až protismyslně, pomohl scénářem zkratovitě nastolenou sebevraždou. *** Přežít rozpad či přerod dětského přátelství je mnohem silnější i věrohodnější téma, než ho nepřežít. *** Rémi přitom nebyl nijak extrémně vyhrocenou, z kolektivu vybočující postavou, ale ve filmu se přitom všichni tváří, že je sice smutné, ale běžné, aby si citlivé děti braly život kvůli kamarádění. Ostatně - jak? Vážně, podřezal si žíly ve vaně? Oběsil se? Hodil si do vany toastovač? Film se tomu obloukem vyhýbá, nechce s tou představou být vůbec konfrontován, obejde to jako zamlžené tajemství, o kterém se nemluví, protože se to k postavě Rémiho v jeho prostředí ani k celému příběhu vážně vůbec nehodí. Tohle přejděme, přece se nebudeme zabývat dětskou sebevraždou, to je nepůvabné a narušilo by nám to koncepci, pojďme se raději věnovat už jen dojemnému zacelování, to umíme a to nám vynese body. *** Doprčic, dokonce i sledovat film, v němž se to mezi kluky takhle rozbije a jeden z nich pak náhodou přijde o život dřív, než se někam vyhraní a posunou, takže ten druhý v tom tázání a nejistotě, co nenahraditelného to vlastně mezi sebou měli, zůstane sám, by bylo mnohem zajímavější a autentičtější. *** No tak nic. U Dívky jsem si ještě myslela, že to "podpůrné chápavé prostředí" okolo hlavní postavy je součástí originálního nápadu, ale s druhým Duhontovým filmem se  spíš ukazuje, že je to poměrně naivní a nudné východisko jeho jakýchsi dramat o ničem - hlavní hrdina vybočí, protože se s něčím (v podstatě čímkoli, umím si představit, že příští film Duhont natočí se stejným dramatickým obloukem o vrahovi) potýká, a pak najde cestu zpátky do milujícího prostředí  školy, rodiny a ekonomické střední třídy. *** (B12 v jednom podzimním odpoledni s o.) *~ (30.09.2023) (menej) (viac)